Martin Bedřich: Kameny tasovské

27. listopad 2023

Vyrazili jsme jednou hluboko v noci kus za město, podívat se mimo jiné na jeden velký balvan. Byla úplná tma, klopýtali jsme podrostem a křovím, občas si posvítili malou baterkou. Hledali jsme ten velký kámen, který se nám ve tmě skutečně jakoby ztratil.

A najednou se nečekaně těsně před námi objevila jeho ohromná žulová masa. Bylo to jako narazit v noci do slona, aspoň co do dojmu té rozpraskané, drsné, šedé kůže, ovšem mnohonásobně větší.

Čtěte také

V téměř posvátné bázni, umocněné noční hodinou, jsme ho obcházeli, jeho velkolepost se nám dávala poznat vždy jen v úzkém průzoru paprsku, celek nás v tom okamžiku zcela přesahoval. Kameny jsou prostě dobré, ty obrovské, osaměle stojící zvlášť. Řeklo a napsalo se o nich už hodně, máme na toto téma autory a znalce mnohem poučenější a zasvěcenější. Ale to nevadí, podle mě toho není a nebude nikdy dost.

Krajina dřív byla osamělými balvany poseta asi mnohem víc, než dnes tušíme. Lidské potýkání se zemí nemělo rozměr jen vydobývání úrody z kamenitých polí, případně prorážení tunelů v horských masivech či hloubení dolů v rudných skalách, ale také zápolení s balvany, okolo nichž se po dlouhá staletí odvíjelo uspořádávání prostoru, než padly za oběť novým technikám a důvtipu.

Čtěte také

Jedním z těch, kdo se dobrovolně a s velkou chutí s takovými kameny potýkal, byl otec básníka Jakuba Demla. Každý, kdo navštívil jeho kraj, okolí Tasova, mohl spatřit žulové balvany, které zde dosud občas leží, zvláštně vzdorné, ale zároveň spolutvořící drsnou malebnost tohoto koutu Moravy. Typická je zde hlubinná vyvřelina durbachit, lehce radioaktivní, s krásnou kontrastní kresbou, z níž je postavena například majestátní bazilika v Třebíči. Deml na otcovu práci vzpomíná pro něj typickým způsobem, kdy z velmi konkrétního popisu přechází do až mystického vzplanutí:

„Především ze všech těch polí vydobyl skály, které překážely pluhu, ležíce na zemi jak velikánské pecny, ale pod zemí do široka a hluboka se rozkládajíce. Já sám dobře si pamatuji, jak tyto obrovité žulové houby, taktak nad povrch role vyčnívající, můj otec střílel prachem, trhal ocelovým klínem, vypačoval železným nebo dřevěným sochorem, jak palicí tloukl na nebozez, jak ty skály po dřevěných líhách na vůz vyvaloval a ty kusy, modravé jak letní oblačné nebe, na slunci se jiskřily černou slídou, žilami křemene, sloupečky turmalínů, kostkami živce, podobnými pokrájenému vepřovému sádlu nebo rozkouskovaným mandlím v marcipánu...

Čtěte také

A když byl takový žulový balvan právě roztržen, voněl jako růže z plamene.“

Deml ve své umělecké intuici vnímal to, co věda popisuje nepředstavitelnými kategoriemi teplot, tlaků a hloubek, v nichž takové žulové bloky vznikají – a označuje je za „destilát ohně“.

Básník Mých přátel, lyrických a něžných invokací lučních květin, je totiž také básníkem kamene, protože v jeho kraji se květina a kámen, kámen a strom, kámen a lidská duše vzácným způsobem potkávají: „V krystalech kamenů neuchvacuje mne toliko ten břitvově přísný tvar, jenž odpovídá pojmu svatosti a jest jaksi symbolickou revelací – žádný kompromis, žádná neurčitost, žádné tápání, žádné ‚kdyby‘, ‚poněkud‘, ‚jaksi‘, žádná poměrnost, ale tvrdý poměr, oko za oko, zub za zub, život za život –, nýbrž nejvíce ten pekelný, skrytý žár, jehož pablesky vyšlehují nerostnou hmotou, která ho svým nezničitelným charakterem zabarvuje a o němž jste přesvědčeni, že bude, s vítěznou a svatou potměšilostí, svítit i v nejčernější propasti! Svatá Hildegarda má pravdu: kameny a krystaly jsou děti žáru!“

Čtěte také

Kámen nám pořád ještě umí stát v cestě, nutí nás změnit směr, nutí nás uvědomit si naši měkkost, malost, pomíjivost. Není mrtvý a studený, ale zadržuje ve své paměti energii, žár, žhavou vášeň, které nám stačí jen matně tušit, aby nás vnitřně rozechvěly. Jak říká Jakub Deml: „A nejmilejší ze všech jest mi záhněda, snad i proto, že jest to krystal mého rodiště, je to duše půdy tasovské, je to poslední, nejsvětější tvar a úsměv naší hroudy, a slunce, které za ním a skrz něj svítí, je daleko, ach, tak daleko, že je ho člověku líto, ale kdo jednou uzřel toto tajemství, nebude nikdy smuten, ale jeho veselost, i nejbezuzdnější, nikdy nepřeletí hranic radosti.“

autor: Martin Bedřich
Spustit audio