Markéta Pilátová: Lipsko je voda, samá voda
To město jsem znala jen letmo. Z několika knižních veletrhů, kde jsem měla několik čtení a kde jsem spala v několika hotelích, naposled v jednom přestavěném ze staré pošty, který se jmenoval, jak jinak než Hotel Post.
A teď jsem tady znova. Poslalo mě sem České literární centrum a město Leipzig, abych tady napsala sbírku povídek. V Lipsku, které by se mělo pro samou vodu jmenovat spíš Benátky, protože tady po stovkách kanálů, přes které se hrdě, nebo i skromně klene víc než pět set mostů, jezdí na lodích, kajacích a gondolách s černě oděnými gondoliéry.
Čtěte také
Chvílemi mi podzimním, melancholickým počasím, spadaným listím platanů a širokými, velkorysými třídami, táhnoucími se do nekonečných rovin, připomíná Buenos Aires, chvílemi jako bych se ocitala v „hobitíně“, kde se dá labyrintem tajemných pasáží procházet libovolně dlouho a představovat si, že kdysi veletržní stánky nebyly namačkané na výstavišti za městem, ale právě tady v těchto záhadných zákoutích nablýskané a pečlivě udržované secese, kde při pondělním podvečeru posedávají spokojení nebo znepokojení obchodníci. Namísto aby dělali byznys, nečinně zevlují jako já v pasážích města.
Zatím toho o Lipsku vím pořád málo, ale nechci se přehrabovat ve wikipedii a průvodcích. Zatím vztah s městem nechci pokazit informacemi. Teď mi jde hlavně o dojmy. O genia loci, který se v mé hlavě bude nejdřív líně povalovat sám bez bagáže vyčtených znalostí. Zatím se nechávám nadnášet mělkou vodou lipských kanálů a představuju si, jaké je to práchnivět na starém hřbitově v Knižní čtvrti ve společnosti velkého kamenného lva ležícího v podzimní, unavené trávě. Před očima se mi míhají prosklená akvária nových staveb a budovy, které jako by tady zanechal zapomnětlivý architekt v 19. století, který chtěl být původně cukrářem, protože jeho domy připomínají jahodové dorty se šlehačkou.
Čtěte také
Na okrajích se do kontrastů zakusují socreálné brutalistní skelety paneláků made in DDR, před nimi bezúčelné plochy, připomínající rozmach latinskoamerických měst. Ostatně v poslední době mi pořád něco všechno připomíná. Jako třeba Café Corso – které mi za těch předchozích krátkých pobytů vždycky poskytlo útěchu festovního mrkvového dortu a silné horké kávy.
Znova se vynořilo mezi činžáky a připomnělo mi Café Corso v městečku Sant’ Antioco na Sardinii. Malá, zeleně vytapetovaná skulina v čase pro sedm stolků, u kterých sedí dvě důchodkyně už v zimních kabátech a dva obchodníci v drahých oblecích. Útulno a uklidňující obstarožnost mosazných věšáků. Na stěnách fotky Café Corsa z jiného místa a jiného století. Patřila k němu pekárna, stolků bylo nejméně třicet ve dvou řadách vedle sebe a korzovalo se před kavárnou a vysedávalo mezi slunečníky.
Čtěte také
Café Corso nevypadá, že by mu vadilo, že změnilo adresu a smrsklo se na pár stolků. Zjevně se tady pořád uzavírají obchody, handluje se s časem – dnes ve zpomaleném rytmu, diktovaném smrtícím virem. Představuju si, že Café Corso na mne vždycky počká. V Lipsku, v Benátkách, v Buenos Aires nebo na Sardinii. Vždycky budu moci vejít, posadit se ke stolku a vypít si v klidu kávu věčnosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
