Markéta Pilátová: Goya a já

A ty je možné pochopit, až pokud si prohlédnete taky kontext doby, v níž dlouholetý královský malíř tvořil portréty zazobaných dvořanů a šlechty žijící v bavlnce, ale i své takzvané černé malby.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Nezbytné zboží

V Madridském muzeu Prado visí jak Goyův Saturn požírající své dítě, tak obraz bohulibé rodinky španělského krále Karla IV. Lepší vyjádření slova kontrast snad ani nelze nalézt. Malíř žijící v době romantismu, který však předznamenal svými černými malbami expresionismus, ale i impresionismus – svým stylem zamlžených pozadí a jemného vystižení hry světla a stínu. Lyrik a portrétista šílenství. To všechno pro mě byl dosud Goya.

Do té doby, než jsem si nedávno prohlédla v pražském Institutu Cervantes výstavu nazvanou Goya fyziognomik. Nejdřív jsem ten název nechápala a myslela si, že jde o nějaké anatomické Goyovy studie. Pak jsem si našla na wikipedii, co to ta fyziognomie vlastně je a dozvěděla jsem se následující: fyziognomie je nevědecká nauka, podle níž lze podle vzhledu, především obličeje, rozpoznat povahu člověka. Úzce souvisí s frenologií, která zkoumá tvar mozkové části lebky. Fyziognomie existuje už od starověku, zejména v Řecku. V 18. století ji značně zpopularizoval švýcarský básník Johann Kaspar Lavater. Ve 20. století byla vesměs uznána jako pavěda.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Za kytky se neděkuje

Goya coby malíř ovlivněný teoriemi fyziognomie, stejně jako před ním Leonardo da Vinci, nebo Albrecht Dürer zobrazoval často lidské tváře podobné zvířatům, nejraději měl osly, nebo velbloudy či tvářím dával ptačí výrazy. Všechno tohle je možné vidět v originálech jeho leptů.

Goyova značka, na rozdíl od přehnaných proporcí u Dürera, byla brutalita lidských tváří, které ve svém temném období na sklonku života už neportrétoval, ale vytvářel. Brutalita Goyových obličejů je opravdu nekompromisní. Nebere si zkrátka servítky a zobrazuje lidské rozmary, vášně, ale i šílenství otiskující se nesmazatelně do lidské tváře. A je lhostejné, jestli ho zplodí temnota války, nebo duševní choroba. A naopak, na leptu Spánek rozumu plodí nestvůry je spící malíř obklopen zvířaty, ale ta mají zcela lidské výrazy.

Umění sama pro sebe v poslední době posuzuju jediným měřítkem – jestli se mi po zhlédnutí obrazu, poslechu hudby, nebo přečtení knihy chce psát. Tvořit něco svého. Když se dívám na Goyovy obrazy, nebo lepty, beru do ruky automaticky zápisník. I v literárních textech se dá lidská tvář vystihnout jedním švihnutím zvířecího obrazu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Už to není zpráva

I tohle jsme se možná naučili od Goyi, nebo od pavědecké fyziognomie. Přirovnáváme své hrdiny ke starým svraštělým krokodýlům, nebo sovám, vránám, lvům a oslům jako na běžícím páse. Možná proto, že zvířata jsou součástí našeho světa a podvědomě je máme za něco, z čeho si můžeme beztrestně dělat legraci, nebo to ironizovat.

Tohoto omylu se dopouštěli během dlouhých staletí i kritici uměleckých děl inspirovaných fyziognomií – prohlašovali je za karikaturu, nebo za přílišnou zkratku či přímo urážku. Kdo se ale zahledí do tváří na Goyových leptech, tomu úsměv na rtech spíš umrzá. Dívá se totiž do zrcadla. A zrcadla většinou zobrazují skutečnost.