Markéta Pilátová: Za kytky se neděkuje

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vyvýšený záhon ohraničený například dřevěnými trámy uleví vašim zádům

Sedm let jsem si svou zahradu představovala ve snu. A zahradničila po skypu, když mi můj muž ukazoval záhony a potřeboval vědět, co vyplít a co ne.

Taky jsem na Vánoce dostávala pro útěchu výpravné barevné publikace o zahradách a nechávala si poštou posílat časopis Náš krásný venkov. Posledních sedm let jsem totiž pracovala jako krajanská učitelka v Brazílii a zahradu jsem nemohla mít doopravdy.

Teď jsem už čtyři měsíce doma a mám pocit, že zahrady nemám pořád dost. Už jsem vybudovala kamenný vyvýšený záhon, skalku, zasadila rajčata, kopr, šalvěj, mátu, měsíček lékařský, bazalku, heřmánek, koriandr, petržel, pažitku, topolovky, slunečnice, jahody, angrešt, stromy, keře a zkrátka všechno, na co jsem přišla.

Ale nejvíc mě uspokojuje zakládat nové a nové květinové záhony. Což má jednu potíž – kde na ně brát všechny ty kytky, které člověk vidí v časopisech, na webu a moudrých knihách o zahradničení. Onehdá jsem si postěžovala sousedce Blance, jak jsou ty sazenice květin v zahradnictvích drahé a co mám na ty svoje nové, promyšlené, zamulčované a prázdné záhony dávat.

A ona se mě zeptala: „A ty si kupuješ kytky?!“

„No, kupuju, jak bych je jinak mohla sehnat?“

Sousedka se podivila znovu, nevěřícně zakroutila hlavou a pravila: „Ale to si nekupuj, to ti každý dá!”

„Jak dá?” Nechápala jsem zase já, zjevně nějakou rovinu společenského, kulturního kontextu moravského, horského venkova.

„No dá, na jaře nebo na podzim ti každý něco odkopne, nebo rovnou dá, tady se to furt každému rozrůstá. Hlavně si už nic nekupuj!” naléhala, v hlase obavy o mé duševní zdraví, peněženku a rozum.

Vysvětlila jsem jí, že to má jednu drobnou potíž a sice tu, že jsem se sice na venkov přestěhovala před osmi lety, nicméně za těch sedm let v Brazílii jsem se tady stihla seznámit jenom s ní, protože bydlí hned ve vedlejším domě.

Sousedka mávla rukou a řekla, že to mám nechat na ní a čekat na kytky. A pak se kytky začaly objevovat. Záhadně pověšené na plotě, kde mi je teď nechává sousedka Maruška, nebo mi je na kolečkách doveze soused Eda, nebo si mám přijít sama rovnou něco vykopnout na zahradu k sousedce Radce.

Když jsem pak Marušce říkala, že jí moc děkuju, mávla rukou a rázně, téměř uraženě řekla: „Za kytky se neděkuje!”

A i u dalších sousedek jsem s děkováním moc nepochodila, zato si teď máme o čem povídat – jak se rozrostly Maruščiny bílé zvonky a jestli mi ještě jednou vykvetla ta rudá čechrava, jestli se znova vzpamatují denivky od Blanky, které mi v noci rozválel ježek a čím hnojit dlužichy, aby hezky kvetly.

Když pak jedu na kole nakoupit, prohlížím si venkovské zahrady, na nichž to teď bujně kvete a hraje všemi barvami a vznáší se nad nimi opojná květinová vůně léta. A říkám si, kolik příběhů je za každým trsem lupin, konikleců, čemeřic a kopretin na záhonech. Komu kdo co dal a jak se to seběhlo.

A taky chápu, proč místní květinové zahrady působí jako mnoha barvami hrající, ale soudržný, květinový pugét. Jsou zjevně výsledkem jednoho nekonečného jarního a podzimního koloběhu sousedské rostlinné štafety. A já teď, když mluvím o svých květinách říkám: Tohle to je čechrava od Marušky, tenhle mečík mi přivezl Eda a tyhle dvě velké čemeřice jsou od Blanky. A všechny tyhle květiny jsou krásnější, barevnější a voňavější než ty ze zahradnictví. Protože tady je to něco, co se dává a za co se neděkuje.