Markéta Pilátová: Nezbytné zboží

1. září 2020

Je devět večer, v Mexiku jedna odpoledne. Volá Yunuén. Moje mexická nakladatelka a distributorka a hlavně kamarádka. Pět měsíců jsme spolu nemluvily, protože trávila koronavirovou karanténu, která v Mexiku ještě zdaleka neskončila, na venkově a neměla dobré připojení.

Yunuén mi slavnostně sdělila, že mexická vláda konečně vyjmula knihy ze seznamu „zbytného zboží“, čili, uznala, že kniha je zboží nezbytné a rozhodla, že je možné otevřít knihkupectví. „Chápeš to? Knihy jsou přece k životu nezbytné a ne že se bez nich lidi můžou obejít. To je přece nesmysl!“ Rozčiluje se Yunuén a já na druhém konci zeměkoule přikyvuju.

Čtěte také

Opravdu neustále se mi totiž potvrzuje, že knihy jsou v mém životě nezbytné zboží a vždycky na ně dojde. Musela jsem si to uvědomit nejen díky Yunuén, ale taky kvůli tomu, že jsem odpovídala do ankety v učebnici pro středoškoláky na otázku, co pro mne v životě knihy znamenaly. Všechno, řekla bych.

Do knihovny jsem začala chodit v první třídě a milovala jsem tamní, poklidnou a nostalgicky zatuchlou atmosféru. Bloudila jsem mezi regály a nazdařbůh jsem vytahovala nejrůznější knihy a usazená na prošoupaném plyšovém koberci v nich nerušeně listovala. Moje prateta byla knihovnice. Nosila brýle pověšené na stříbrném řetízku a byla neobyčejně laskavá a dodnes mám knihy spojené tak trochu s ní. Navíc se jmenovala Němcová, jako naše nejslavnější spisovatelka.

Do knihovny jsme chodily s tehdy osmdesátiletou babičkou, která si domů tahala těžké síťovky plné knih, které nevracela, nebo ztrácela a naši museli věčně platit upomínky. Babička četla až do devadesáti. Sice se někdy začetla do knihy, kterou držela hlavou vzhůru, nebo to byla nějaká kniha o programování, ale vždycky dávala rozhodně najevo, že neexistuje nic napínavějšího, nebo zajímavějšího, co by mohla dělat.

Čtěte také

V pubertě jsem v knihách nacházela únik před zmatky dospívání, hltala jsem anglické, ruské a francouzské romány. Sice jsem jim pořádně nerozuměla, ale spolehlivě jsem s nimi zapomínala na svět, který mi připadal marný, šedý a černý. Díky knize Zrozeni k běhu jsem začala běhat, což mi taky změnilo život. Podle dlouhé, moudré a hlavně vtipné eseje anglické autorky Penelope Lively Život v zahradě zahradničím a knihy jsou zkrátka moje  každodenní duševní strava.

A teď pomáhají i mé mamince, zcela nečekaným způsobem. Když před několika lety utrpěla úraz hlavy a ležela v komatu dlouhé dny, její rekonvalescence spočívala i v tom, že se znova učila číst a psát. A já se dočetla, že v podobných případech velmi pomáhá čtení beletrie. Jenže to musí být hlasité čtení. Právě při něm si mozek vytváří mnohem větší množství informací, které si pak lépe zapamatujeme.

Už léta také s rodiči praktikujeme rituál, kdy jim čtu nahlas své rukopisy. Tak jsme si to prohodily s maminkou. Ta teď čte nahlas z knih nám. Vzpomíná u toho, jak ráda recitovala v kostele, když byla malá, pak ve škole a jak jí recitování vždycky šlo. Čte opravdu nádherně a já zase vzpomínám na to, jak mi četla nahlas před spaním, když jsem byla malá. Všechno se vrací. Knihy jsou najednou loď. Bezpečný přívoz z minulosti, přes současný okamžik kdy na letní terase svítí svíčky a měsíc, máma čte a její hlas nás převáží někam do světlejší budoucnosti.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?