Mapy

3. únor 2006

Ve Zbiroze mám jednu pozornou posluchačku, která mě upozornila, že bychom my, novináři, měli více mluvit a psát o dobrém, kterým naše okolí oplývá, a méně si vybírat jevy a lidi neřádné a nepotěšlivé, jež jsou přeci v menšině. Chtěl jsem se ohradit, že já vesměs mluvím i píšu o věcech i lidech úžasných - nějaká ta technopárty do toho vnikne jen tu a tam -, ale pak jsem si uvědomil, že nositeli potěšlivého bývají v mém podání hlavně zvířata, a pokud jsou to lidé, většinou se jejich příběh nakonec zvrtne ke špatnému. Kdo ví, jestli současná síla a schopnost novinářská netkví právě v tom, že čeho my se vytříbeným slovem chopíme, to začne blednout, kácet se a plesnivět. Blaze tomu, čeho si novinář nevšimne. A toho je přeci hodně, a to je krásné!

Miluju Klub českých turistů! Zejména zelené turistické mapy v měřítku 1 : 50 000. Vznikly na základě vojenských speciálek, za totality nedostupných. Jsou tak podrobné, že i vy se v nich můžete vidět, jak jako malý brouček pomalu kamsi lezete. Když jsem byl v práci v úzkých, mnohou reportáž jsem natočil jenom z mapy. Člověk si ji rozloží na psacím stole, sundá brýle a ze vzdálenosti patnácti až dvaceti centimetrů do ní soustředěně zírá. A za chvíli jako byste do mapy vstoupili, ona se promění v trojrozměrnou, obklopí vás, ba začnete slyšet zpěv ptáků, šumění borů a bobrů a svištění svišťů. V té chvíli já beru mikrofon a točím a točím. Tak vznikly ty nejautentičtější reportáže, zejména z Chudenicka, celou Šumavu jsem tak udělal.

Náš Klub českých turistů má také nejlepší značení turistických cest. Já nejvíce kilometrů nachodil po modré značce, nejméně po červené. Cesty značené modře bývají přiváděcí od nádraží: Člověk se proplíží mezi továrnami, garážemi a periferijními zahrádkami, pak se dere mezi poli zarostlou cestou lemovanou polozřícenými jabloněmi, pak dlouho stoupá, a když ukoptěn dospěje na hřeben na červenou, nebe se zatáhne a začne lít nebo dout sněhová vichřice. Honem s hřebene pryč. Zmrzlí po setmění doklopýtáte, brýle zablácené, na zasutou železniční zastávku neznámé trati a z potrhaného jízdního řádu v lepším případě zjistíte, že vlak toho dne už nejede. Ještě že jsou hospody, kde u kamen usnete už po jednom fernetu.

Ani v sousedním dokonalém Bavorsku tak dobré značení cest nemají. Sice přesně vyrazíte po cestě značené orlem, ale už za chvíli znejistíte, není-li to sup. A na Slovensku? Strašné! Tam značkař při značkování cestu teprve hledá, pak zkouší cestu jinou, a když sám dost zabloudí, odhodí plechovku se štětcem do bystřiny a kamsi se vypaří.

A tatranka! (Horalka je slabota.) Vždy, když s celostátním místopředsedou Klubu českých turistů a bývalým ministrem Janem Stráským sedíme na Sněžce, na Chopku nebo na Lomnickém štítě a křečově žilnatýma nohama kýváme nad propastí, jíme tatranku. Podle plzeňského předsedy KČT Františka Mosera jsou dnešní tatranky ještě křupavější, než bývaly za První republiky.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...