Mapy
Ve Zbiroze mám jednu pozornou posluchačku, která mě upozornila, že bychom my, novináři, měli více mluvit a psát o dobrém, kterým naše okolí oplývá, a méně si vybírat jevy a lidi neřádné a nepotěšlivé, jež jsou přeci v menšině. Chtěl jsem se ohradit, že já vesměs mluvím i píšu o věcech i lidech úžasných - nějaká ta technopárty do toho vnikne jen tu a tam -, ale pak jsem si uvědomil, že nositeli potěšlivého bývají v mém podání hlavně zvířata, a pokud jsou to lidé, většinou se jejich příběh nakonec zvrtne ke špatnému. Kdo ví, jestli současná síla a schopnost novinářská netkví právě v tom, že čeho my se vytříbeným slovem chopíme, to začne blednout, kácet se a plesnivět. Blaze tomu, čeho si novinář nevšimne. A toho je přeci hodně, a to je krásné!
Miluju Klub českých turistů! Zejména zelené turistické mapy v měřítku 1 : 50 000. Vznikly na základě vojenských speciálek, za totality nedostupných. Jsou tak podrobné, že i vy se v nich můžete vidět, jak jako malý brouček pomalu kamsi lezete. Když jsem byl v práci v úzkých, mnohou reportáž jsem natočil jenom z mapy. Člověk si ji rozloží na psacím stole, sundá brýle a ze vzdálenosti patnácti až dvaceti centimetrů do ní soustředěně zírá. A za chvíli jako byste do mapy vstoupili, ona se promění v trojrozměrnou, obklopí vás, ba začnete slyšet zpěv ptáků, šumění borů a bobrů a svištění svišťů. V té chvíli já beru mikrofon a točím a točím. Tak vznikly ty nejautentičtější reportáže, zejména z Chudenicka, celou Šumavu jsem tak udělal.
Náš Klub českých turistů má také nejlepší značení turistických cest. Já nejvíce kilometrů nachodil po modré značce, nejméně po červené. Cesty značené modře bývají přiváděcí od nádraží: Člověk se proplíží mezi továrnami, garážemi a periferijními zahrádkami, pak se dere mezi poli zarostlou cestou lemovanou polozřícenými jabloněmi, pak dlouho stoupá, a když ukoptěn dospěje na hřeben na červenou, nebe se zatáhne a začne lít nebo dout sněhová vichřice. Honem s hřebene pryč. Zmrzlí po setmění doklopýtáte, brýle zablácené, na zasutou železniční zastávku neznámé trati a z potrhaného jízdního řádu v lepším případě zjistíte, že vlak toho dne už nejede. Ještě že jsou hospody, kde u kamen usnete už po jednom fernetu.
Ani v sousedním dokonalém Bavorsku tak dobré značení cest nemají. Sice přesně vyrazíte po cestě značené orlem, ale už za chvíli znejistíte, není-li to sup. A na Slovensku? Strašné! Tam značkař při značkování cestu teprve hledá, pak zkouší cestu jinou, a když sám dost zabloudí, odhodí plechovku se štětcem do bystřiny a kamsi se vypaří.
A tatranka! (Horalka je slabota.) Vždy, když s celostátním místopředsedou Klubu českých turistů a bývalým ministrem Janem Stráským sedíme na Sněžce, na Chopku nebo na Lomnickém štítě a křečově žilnatýma nohama kýváme nad propastí, jíme tatranku. Podle plzeňského předsedy KČT Františka Mosera jsou dnešní tatranky ještě křupavější, než bývaly za První republiky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
