Magor. Z textů Ivana Martina Jirouse a deníku jeho dcery Františky

„Magora jsem znal spíš z náhodných setkání, věděl o mně od Egona Bondyho, kterého jsem navštěvoval v Nerudovce v roce 1980, kdy jsem chystal Hrabalova Něžného barbara v Činoherním klubu v Praze,“ uvedl Ivo Krobot v divadelním programu. „Vytáčel mě, dostudovaný kunsthistorik nedostudovaného, různými záludnými otázkami, já zas jeho tím, že ač on si odseděl mnohem víc, já zato už dřív, než šli po Plasticích, když nás na poměrně nevinných kulturních čarodějnicích 30. 4. 1971 brutálně rozehnali na Lanšperku u Ústí nad Orlicí a já za urážky a útok na veřejného činitele vyfasoval devět měsíců natvrdo a odseděl e na Borech. Co dělat? Pak už jsem byl měkčí. Ale slovy Magora, člověk snese, co unese...“

Čtěte také

Paní Juliana. Dokument o malířce, která zdaleka nebyla jen „Magorovou“ ženou

Ivan Martin Jirous s dcerou „spolu žili posledních osm let až do Magorovy smrti v Nádražní ulici 28,“ doplnil ke hře před lety v pořadu Čajovna. Smíchovský byt jim poskytl Karel Schwarzenberg. „Někdy to byl boj, jindy to bylo úžasné. Nic jsem nedopisoval, vycházel jsem pouze z daných materiálů. Bylo to velmi zvláštní, protože dost záleželo na dvou hercích, kteří ztvárnili Magora a Františku, jak si kdo vytvoří prostor – tady není ten obecný Magor, jak by ho někteří rádi viděli, ale Magor ve vztahu k dceři a dcera ve vztahu k tátovi,“ dodal Krobot.

Scénář od začátku zamýšlel pro herce Jana Kolaříka a herečku Petru Bučkovou, kteří své party natočili také v Českém rozhlase Brno. Hudbu k inscenaci z díla Gustava Mahlera vybral či sám zkomponoval Zdeněk Kluka.