Magdalena Platzová: Lyonské starožitnosti

6. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Římské divadlo ve francouzském Lyonu

Bylo to při prohlídce nejstaršího lyonského kostela z 5. století, respektive základů, které z něj zbyly. Archeolog, který nás prováděl, nadnesl zajímavou otázku: Jak to, že se v Lyonu našlo tak málo předmětů z doby římského impéria, když přitom kamkoli se člověk podívá, jsou zbytky osídlení? Kam zmizely všechny ty věci?

Napadlo mne to už dřív, při návštěvě místního muzea. Jsou tu mozaiky, náhrobky, sloupy. Ale kde jsou sochy, nebo nádobí? 

Čtěte také

Nedávno jsem narazila na zajímavou stopu. Je to jen hypotéza, ale proč se o ni nepodělit?

Jmenoval se Pierre Sala a narodil se někdy kolem roku 1457 do lyonské rodiny tkalců a výrobců oslích postrojů. Byl vrchním podkoním a potom komorníkem několika francouzských králů a vedle toho spisovatelem, jehož pero se nezaleklo žádného námětu ani žánru, od lékařských pojednání o moru, přes alchymii, dějiny, rytířské romány, po milostnou poezii.

Jako pravý renesanční humanista se Sala živě zajímal o vše spojené s minulostí, ale nerozlišoval mezi mýtem a  historií. Jedna z jeho knih z roku 1520, Lyonské starožitnosti, dává nahlédnout do eklektického sběratelského stylu, jenž míchal fakta s pověstmi a domněnkami a řadil úryvky ze Seneky nebo Tacita vedle epitafů opsaných z náhrobních kamenů.

Čtěte také

Po mnohaleté službě u dvora se Sala uchýlil zpět do Lyonu a usadil se ve svém nově postaveném domě uprostřed vinic, na kopci nad dnešním starým městem. Dům pojmenoval Antiqualle, podle římských ruin v jeho těsném sousedství, ale také proto, že všude kolem něj nacházel množství nejrůznějších antických předmětů.

Nebylo divu. Pod vinicemi a pastvinami se skrývala kdysi nejhustěji zastavěná část galo-římského města Lugdunum. Salův dům byl v těsném sousedství dnes odkrytých divadel, lázní, hlavních ulic s jejich krámky a bary. Tady se zřejmě nacházely i správní budovy a chrám a vše bylo pospojováno fungujícím vodovodem a kanalizací. Během postupného úpadku impéria a středověku se místo stalo otevřeným dolem na vápenec, a když ruiny zmizely pod nánosem zeminy, proměnilo se ve venkovskou krajinu osázenou vinicemi.

Čtěte také

Sala hledal a nacházel, jistě ne jen na vlastním pozemku. Sběratelství bylo v době renesance vášní a módou. Podařilo se mu nashromáždit tak významnou sbírku, že se na ni při své lyonské návštěvě v roce 1523 přišel podívat i král František I. Ale kde skončila? Po Salově smrti ji prý podědil jeho vnuk Symphorien Buatier, kterému se ji podařilo rozptýlit, pravděpodobně rozprodat.

Samotný dům Antiquaille byl v 17. století prodán ženskému řádu Navštívení Panny Marie, přestavěn na klášter a později na nemocnici, která fungovala až do 20. století. 

A když už mluvíme o starožitnostech: V komplexu kláštěra – bývalého Salova domu – se nachází krypta z římských dob, kterou lze navštívit, a v níž byl údajně vězněn první lyonský biskup svatý Pothinus. Bylo to v roce 177, za vlády Marka Aurelia, kdy Římané nechali, pokud lze věřit nejistým pramenům, ošklivým způsobem umučit 48 lyonských křesťanů. 

Čtěte také

Ale vraťme se k původní otázce: Kam zmizely všechny ty věci?

Osobně se domnívám, že se nacházejí ve vlastnictví starých lyonských rodin, které jsou samy o sobě jednou z místních starožitností. Nikoho mezi sebe nepustí, zabývají se svým byznysem, a v jejich x pokojových bytech se stropy ze 17. století a ve vilách obklopených zdmi, lze najít ledacos. Ostatně jednou se mi podařilo do takové vily proniknout. A co myslíte, že trůnilo ve vitríně hned vedle vchodu? Antická hlava koně. A na mou duši nevypadala jako sádrový odlitek z obchodu Britského muzea.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová