Magdalena Platzová: Lyonské starožitnosti

Napadlo mne to už dřív, při návštěvě místního muzea. Jsou tu mozaiky, náhrobky, sloupy. Ale kde jsou sochy, nebo nádobí? 

Čtěte také

Magdalena Platzová: O pojídání ryb

Nedávno jsem narazila na zajímavou stopu. Je to jen hypotéza, ale proč se o ni nepodělit?

Jmenoval se Pierre Sala a narodil se někdy kolem roku 1457 do lyonské rodiny tkalců a výrobců oslích postrojů. Byl vrchním podkoním a potom komorníkem několika francouzských králů a vedle toho spisovatelem, jehož pero se nezaleklo žádného námětu ani žánru, od lékařských pojednání o moru, přes alchymii, dějiny, rytířské romány, po milostnou poezii.

Jako pravý renesanční humanista se Sala živě zajímal o vše spojené s minulostí, ale nerozlišoval mezi mýtem a  historií. Jedna z jeho knih z roku 1520, Lyonské starožitnosti, dává nahlédnout do eklektického sběratelského stylu, jenž míchal fakta s pověstmi a domněnkami a řadil úryvky ze Seneky nebo Tacita vedle epitafů opsaných z náhrobních kamenů.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Salám, víno a politika

Po mnohaleté službě u dvora se Sala uchýlil zpět do Lyonu a usadil se ve svém nově postaveném domě uprostřed vinic, na kopci nad dnešním starým městem. Dům pojmenoval Antiqualle, podle římských ruin v jeho těsném sousedství, ale také proto, že všude kolem něj nacházel množství nejrůznějších antických předmětů.

Nebylo divu. Pod vinicemi a pastvinami se skrývala kdysi nejhustěji zastavěná část galo-římského města Lugdunum. Salův dům byl v těsném sousedství dnes odkrytých divadel, lázní, hlavních ulic s jejich krámky a bary. Tady se zřejmě nacházely i správní budovy a chrám a vše bylo pospojováno fungujícím vodovodem a kanalizací. Během postupného úpadku impéria a středověku se místo stalo otevřeným dolem na vápenec, a když ruiny zmizely pod nánosem zeminy, proměnilo se ve venkovskou krajinu osázenou vinicemi.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Přes ostnatý drát

Sala hledal a nacházel, jistě ne jen na vlastním pozemku. Sběratelství bylo v době renesance vášní a módou. Podařilo se mu nashromáždit tak významnou sbírku, že se na ni při své lyonské návštěvě v roce 1523 přišel podívat i král František I. Ale kde skončila? Po Salově smrti ji prý podědil jeho vnuk Symphorien Buatier, kterému se ji podařilo rozptýlit, pravděpodobně rozprodat.

Samotný dům Antiquaille byl v 17. století prodán ženskému řádu Navštívení Panny Marie, přestavěn na klášter a později na nemocnici, která fungovala až do 20. století. 

A když už mluvíme o starožitnostech: V komplexu kláštěra – bývalého Salova domu – se nachází krypta z římských dob, kterou lze navštívit, a v níž byl údajně vězněn první lyonský biskup svatý Pothinus. Bylo to v roce 177, za vlády Marka Aurelia, kdy Římané nechali, pokud lze věřit nejistým pramenům, ošklivým způsobem umučit 48 lyonských křesťanů. 

Čtěte také

Magdalena Platzová: Chvála pracovny a vyšívání

Ale vraťme se k původní otázce: Kam zmizely všechny ty věci?

Osobně se domnívám, že se nacházejí ve vlastnictví starých lyonských rodin, které jsou samy o sobě jednou z místních starožitností. Nikoho mezi sebe nepustí, zabývají se svým byznysem, a v jejich x pokojových bytech se stropy ze 17. století a ve vilách obklopených zdmi, lze najít ledacos. Ostatně jednou se mi podařilo do takové vily proniknout. A co myslíte, že trůnilo ve vitríně hned vedle vchodu? Antická hlava koně. A na mou duši nevypadala jako sádrový odlitek z obchodu Britského muzea.