Magdalena Platzová: Salám, víno a politika

22. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Salám a víno

Jeho příjmení je Terrenoire, v překladu Černá země. Křestní jméno Jacques. Většinu dospělého života strávil v Africe, kde pracoval pro nevládní organizace. Teď už je v důchodu. Narodil se v Lyonu, v rohovém domě, který dosud stojí na náměstí Carnot, jen pár kroků od místa, kde spolu sedíme v jedné z čerstvě otevřených kaváren. Naposledy jsme se viděli vloni v září.

Ani já jistě nemládnu, ale Jacques se proměnil, že bych ho málem nepoznala. Má úplně bílé vlasy a chodí hůř než dřív, bříško se mu pod košilí ještě zakulatilo. Netají se tím, že prošel depresí. S nikým se dlouho neviděl. Strach z viru, ale nejen to. Politickou situaci ve Francii před prezidentskými volbami vidí bledě. Macron se sune stále víc doprava, aby zapůsobil na voliče Le Penové, a roztříštěná levice nemá kandidáta. Ani naše skupina už neexistuje, říká.

Čtěte také

V září, kdy jsme se s Jacquesem setkali rovněž v této kavárně, se místní skupina Diem25 ještě pravidelně scházela, i když beze mne. Po covidové pauze jsem nemohla posbírat potřebné nadšení, ale zároveň jsem chtěla zůstat ve spojení. Proto jsem šla na pivo s Jacquesem. Z kavárny tehdy mířil rovnou na schůzi. Doprovodila jsem ho do samoobsluhy, kde koupil obligátní salám a láhev vína.

Salám, víno, sýr, chleba, olivy, paštika, chipsy a cukroví. Každé z našich večerních setkání, které se odehrávaly v bytě (či v letním období na dvoře) jednoho člena, bylo improvizovanou večeří. Během politického schůzování se nepřetržitě jedlo a také popíjelo.

Nikdy mi nebylo úplně jasné, co je pro moje soudruhy to hlavní. Zda večírek, či politika. Naše výsledky poukazovaly spíš k tomu prvnímu, ale tím nechci říct, že jsme nebyli schopni akce. Ostatně bylo to právě v plné akci, kdy jsem se stala členkou hnutí.

Čtěte také

Před posledními volbami do evropského parlamentu jsem při pohledu na jednotnou fašizující populistickou evropskou frontu zpanikařila a umínila si, že musím něco podniknout. Ale jak a s kým? O panevropském demokratickém hnutí Diem25 už jsem slyšela. Vyhledala jsem si jejich volební kampaň. Zakladatel hnutí Yanis Varoufakis se v ní předváděl na motorce a s Pamelou Anderson, ale která volební kampaň není show? Jejich program působil důvěryhodně.

Kontaktovala jsem lyonskou skupinu Diem25 a už za dva dny jsem stála na rušném, převážně arabském tržišti a rozdávala volební letáky. Byl to křest ohněm.

Pak jsem absolvovala svoji první schůzi. Moc jsem jim nerozuměla. Moji soudruzi hovořili hantýrkou zasvěcenců, do které jsem nebyla schopna proniknout. Ale hlavní obrysy byly jasné a navíc moji noví přátelé dávali najevo tak nelíčenou radost z toho, že mne mezi sebou mají, že jsem neměla to srdce příště nepřijít. Jako Češka jsem dala lyonské buňce punc opravdového evropanství. 

Čtěte také

Poprvé s námi Jacques sdílel svoje rozčarování po návratu z kongresu Diem25 v Praze. Bylo to v  listopadu 2019. Nelíbilo se mu, jak vedení v čele s Varoufakisem reagovalo na připomínky svých členů. I proto vstoupil do pracovní skupiny, která měla za úkol podílet se na demokratizaci Diem25.  Pracoval na návrhu s několika kolegy, a když jej dokončili, Varoufakis a jeho lidé jej smetli pod stůl. Nato Jacques Terrenoire vystoupil z hnutí.

Když mi o tom teď vypráví, u stolku kavárny na náměstí Carnot, mám pocit, že svoje zklamání ještě nepřekonal. Rozpadl se mu sen. Také mu chybí naše lyonská buňka, chtěl by obnovit spojení. 

Tak udělejme piknik, navrhnu. Radostně přitaká. Nakonec šlo v našem politickém životě možná přece jen hlavně o ty večírky, myslím si. Nakoupíme salám a vína a sedneme si někam do parku.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio