Magdalena Platzová: O pojídání ryb

15. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ryby

Ležel na pultu rybárny v městečku Komiža, na ostrově Vis. Ohromný zubatec, Dentex dentex, za 290 kun. Zákazníci, kteří si odtud odnášeli drobnější a mnohem levnější ryby, na něj hleděli po očku a s uctivým úsměvem, nicméně bez žádosti. Uznale mrkali na prodavače, který byl přítomností veliké a vzácné ryby ve svém krámku jakoby pozdvihnut, ozářen slávou, která se na něj lila.

Ochotně odpovídal na všechny dotazy, ale rybu nenabízel, nečekal, že si ji někdo z přítomných koupí. Kdo ví, možná by ji ani neprodal, jen tak někomu. Věděl, že ryba čeká na svého kupce, vyvoleného šťastlivce, který se dosud neukázal, ale jistě se dostaví, Na první pohled bude zřejmé, že je to on. Nám ostatním nezbývá, než to respektovat a radovat se alespoň z toho, že někomu jinému, když ne nám, bude dopřáno zažít tak vzácný okamžik.

Čtěte také

Zubatec na Visu mi připomněl jinou rybu, šampjera, pilobřicha ostnatého, latinsky Zeus faber, na ostrově Mljet. Majitel restaurace a penzionu Franka, kam občas chodíme na jídlo, jej kdysi připravoval na roštu. Šli jsme kolem a zastavili jsme se, manžel, děti a já. Pozorovali jsme se zájmem rituální pohyby, které kolem ryby rozvíjel. Ploché, vysoké tělo s ostnatým hřbetem právě upevnil do kovového stojánku, aby drželo pěkně zpříma, a pečlivě je potíral olivovým olejem, než je znovu umístí nad řeřavé uhlí.

Když nás zmerčil, bezděky udělal pohyb, jakoby chtěl kapitálca – tak se v Dalmácii velkým úlovkům říká, – před námi skrýt.

„To je krásný šampjer,“ pochválila jsem mu rybu.

„Není na prodej,“ příkře odvětil.

„A pro koho jej pečete?“ Nedalo mi to.

„Ten je pro naše zvláštní hosty,“ řekl. „Jezdí k nám do penzionu už dvacet let.“

Čtěte také

Obrátil se k nám zády a už se nebavil, třebaže ani my jsme u něj nebyli na jídle poprvé a pravděpodobně ani naposledy.

S dvaceti lety se ale naše návštěvy srovnat nedaly, to bylo jasné. Dvacetiletá věrnost si zaslouží odměnu. Rybu, kterou otec majitele penzionu a restaurace, drobný, na pohled odolný stařík, jenž den co den vyjíždí na moře ve starodávné dřevěné loďce, vytáhl z hlubin. A kterou jeho syn s velikou péčí připravil.  

O pojídání ryb vím asi tohle:

Malé rybky se jedí bez komentáře. O těch větších se mluví. A ty největší, vzácné kusy se pojídají s náležitou úctou a pocitem vyvolenosti, ve zvláštních chvílích, na které se – i ve spojitosti s rybou – ještě dlouho vzpomíná. Moudří lidé vědí, kdy přišla taková chvíle. A že sníst rybu v nepravý čas nebo ve špatné společnosti musí přinést jedině neštěstí a všeobecný úpadek. 

Čtěte také

Některé ryby nestojí za řeč. Ale jiné nemůžete sníst bez toho, abyste se alespoň někomu nepochlubili. Někomu, kdo to ocení.

Měla jsem jednoho milého člověka. Pocházel z jihu a naučil mne vše, co vím o rybách a o moři. Ještě dnes si pamatuju ryby, které jsme spolu snědli. A i dlouho potom, co jsme spolu přestali ryby jíst, jsem se mu mohla alespoň chlubit. Upřímně se radoval, když se mojí rodině podařilo sehnat a sníst nějaký dobrý kousek.

„K obědu padli tři branciny,“ hlásila jsem mu po telefonu, „každý nejmíň osmdesát deka.“ Rozumí se samo sebou, že jsem na váze trochu přidala, s tím už se počítá.

V telefonu to zabublalo smíchy: „Bravo!“

Letos v létě jsem se poprvé neměla komu pochlubit. Byli jsme u moře. Bylo nám krásně. Jedli jsme dobré ryby. Ale neměla jsem o tom komu říct, a tak něco podstatného chybělo.

autor: Magdalena Platzová
Spustit audio