Krajina, kde paměť ještě trvá. Rozhlasové pásmo k 100. výročí narození Jana Skácela

9. únor 2022

V pořadu zazní například Skácelův novoroční projev z roku 1969, vyznání Františku Halasovi i Oldřichu Mikuláškovi, slova o pravdě i o krajině s pamětí. Premiéru poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.

Na archivních i nových nahrávkách kromě básníka hovoří: Zdeněk Kožmín, Ludvík Kundera, Ladislav Lakomý, Milan Uhde, J. P. Kříž, Ludvík Němec, Jiří Trávníček a další
Připravila: Alena Blažejovská
Režie: Radim Nejedlý
Premiéra: 9. 2. 2022

Nahrávek s hlasem Jana Skácela se nedochovalo mnoho. A to navzdory tomu, že v letech 1953–1963 pracoval v rozhlase. Zemřel deset dnů před 17. listopadem 1989, takže velkého comebacku se jako „zakázaný člověk“ nedožil. Něco se však přece našlo v rozhlasových archivech a něco vzácně zachytila nahrávka z klubu mládeže UHáčko v Uherském Hradišti, kde byl v roce 1987 hostem Jiřího Pavlici a kapely Hradišťan.

V pořadu věnovaném 100. výročí Skácelova narození zazní jeho novoroční projev z roku 1969, vyznání Františku Halasovi i Oldřichu Mikuláškovi, slova o pravdě i o krajině s pamětí. Znalci nejspíš vědí, že jde o „krajinu místo náhrdelníku“, tu s napajedlem, růžovým kopcem, sloní loukou a „strání, na které paměť ještě trvá“. Skácel vypráví o tom, jak ho zaujala, takže ji i „napsal“ a daroval své ženě k narozeninám místo náhrdelníku. Dovíme se, jak funguje básnická intuice. Ona báseň, publikovaná v upravené podobě ve sbírce Dávné proso jako Sonet s krajinou místo náhrdelníku, se v pořadu objeví ve dvou verzích.

Čtěte také

Darujeme básníkovi k stému výročí narození Krajinu, kde paměť ještě trvá. A nemáme tím na mysli jen Brno, které si vůči Skácelovi, jak připomíná J. P. Kříž, „udrželo pozitivní kurz“ – roku 2002 mu udělilo čestné občanství. Jinak ale jeden z největších českých básníků nedostal žádné státní vyznamenání, ačkoli v roce 1989 získal německou Petrarkovu cenu a stal se ještě před Milanem Kunderou nositelem ceny Nagrada Vilenica, udělované ve slovinské Lipici. V brněnském nakladatelství Blok také od roku 1981 opět začaly vycházet jeho sbírky.

Jan Skácel se narodil 7. února 1922 v učitelské rodině ve Vnorovech. V jeho pěti letech se rodina odstěhovala do Poštorné – básník ale maturoval už v Brně, které se od počátku čtyřicátých let stalo jeho působištěm. Po válce, kdy byl totálně nasazen, studoval filozofii na brněnské univerzitě a v roce 1948 začal pracovat v redakci deníku Rovnost. Odtud byl v roce 1952 vyhozen. Proč? O tom svědčí Jiří Trávníček, který se jeho působením v Rovnosti zabýval v diplomové práci pod vedením Milana Suchomela. Tomu prý Skácel říkal: „Ať to ten kluk nedělá, vždyť to není zajímavé.“ Trávníček však vytrval, a tak dnes může doložit, že Skácel vyvolal skandál básní o pětiletce, která neodpovídala představě tehdejšího šéfredaktora Rovnosti Jiřího Hendrycha o agitační poezii. A tak se básník stal načas údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni.

Jan Skácel

1. dubna 1953 přišel do literárně-dramatické redakce brněnského rozhlasu, kde zůstal deset let. Redakci také vedl. Právě zde si vypracoval krátký prozaický útvar, který později rozvíjel v časopise Host do domu. Tyto tzv. malé recenze vyšly roku 1964 v knize Jedenáctý bílý kůň. Pro jedno z vydání rozhlasového magazínu Nashledanou v sobotu vznikla próza odrážející s nadsázkou práci v rozhlase. Tu posluchači rovněž uslyší.

Šéfredaktorem Hosta do domu byl Jan Skácel v letech 1963-1969. O tom, že pro časopis to byla nádherná doba, vypráví na nahrávce poskytnuté Olgou Jeřábkovou Skácelův tehdejší redakční kolega Milan Uhde. „I ve sporných otázkách uměl své kolegy podržet,“ vzpomíná. „Osobní momenty, které komplikovaly jeho vztah s Mikuláškem, do šéfredaktorského výkonu nepromítal.“

Časopis byl v roce 1970 zastaven. O tom, jak se básník poté cítil, vypovídají v pořadu jeho básně Zakázaný člověk, Ti kteří zakazují a Krajina s černým koněm a řekou zapomnění.

Čtěte také

V Brně se ovšem za Skácelem chodilo, nebo se chodilo se Skácelem – do restaurace Bellevue, zvané Belva, případně do Varny, k Očkům i jinam. Na to vzpomínají J. P. Kříž, Ludvík Němec i Jiří Trávníček. Překvapením pro účastníky těchto schůzek mohlo být v roce 2001 vydání Skácelovy korespondence s Jiřím Friedem. V prosinci 1987 mu napsal: „Nemám v Brně dnes nikoho, až na několik mladých lidí, ale myslím si, že spíš rozumím já jim než oni mně.“

Tím, kdo Skácela zakazoval, byl především veršující a žárlící komunistický funkcionář Ivan Skála – k čemuž se váží tragikomické historky. Paradoxem proto je, že do vysílání brněnského rozhlasu se zásluhou Ludvíka Němce (a tichého souhlasu Jindřicha Uhra) vrátil Skácel se svým vyznáním Františku Halasovi ještě před rokem 1989 – avšak bez uvedení jména mluvčího. Někteří posluchači si prý mysleli, že hlas patří Ivanu Skálovi…

O Skácelovi a jeho díle na archivních nahrávkách dále vyprávějí Zdeněk Kožmín, Ludvík Kundera, Ladislav Lakomý a Věra Mikulášková.

A náhle jsme tu navěky…
Moravské zemské muzeum připomíná život a dílo Jana Skácela (1922–1989) výstavou, která návštěvníkům představí dobové fotografie, autorovy publikace, ukázky rukopisů, ocenění, bibliofilií, několik originálních personálií a také – a hlavně básníkovy osobité verše.
Výstava je k vidění od 9. 2. do 24. 4. 2022 v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně.

Spustit audio

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…

Jan Pokorný, moderátor

Jack London Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách

Koupit

Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.