Krajina, kde paměť ještě trvá. Rozhlasové pásmo k 100. výročí narození Jana Skácela

Nahrávek s hlasem Jana Skácela se nedochovalo mnoho. A to navzdory tomu, že v letech 1953–1963 pracoval v rozhlase. Zemřel deset dnů před 17. listopadem 1989, takže velkého comebacku se jako „zakázaný člověk“ nedožil. Něco se však přece našlo v rozhlasových archivech a něco vzácně zachytila nahrávka z klubu mládeže UHáčko v Uherském Hradišti, kde byl v roce 1987 hostem Jiřího Pavlici a kapely Hradišťan.

V pořadu věnovaném 100. výročí Skácelova narození zazní jeho novoroční projev z roku 1969, vyznání Františku Halasovi i Oldřichu Mikuláškovi, slova o pravdě i o krajině s pamětí. Znalci nejspíš vědí, že jde o „krajinu místo náhrdelníku“, tu s napajedlem, růžovým kopcem, sloní loukou a „strání, na které paměť ještě trvá“. Skácel vypráví o tom, jak ho zaujala, takže ji i „napsal“ a daroval své ženě k narozeninám místo náhrdelníku. Dovíme se, jak funguje básnická intuice. Ona báseň, publikovaná v upravené podobě ve sbírce Dávné proso jako Sonet s krajinou místo náhrdelníku, se v pořadu objeví ve dvou verzích.

Čtěte také

Těm, kteříž jsou tesklivého ducha… Před sto lety se narodil básník Jan Skácel

Darujeme básníkovi k stému výročí narození Krajinu, kde paměť ještě trvá. A nemáme tím na mysli jen Brno, které si vůči Skácelovi, jak připomíná J. P. Kříž, „udrželo pozitivní kurz“ – roku 2002 mu udělilo čestné občanství. Jinak ale jeden z největších českých básníků nedostal žádné státní vyznamenání, ačkoli v roce 1989 získal německou Petrarkovu cenu a stal se ještě před Milanem Kunderou nositelem ceny Nagrada Vilenica, udělované ve slovinské Lipici. V brněnském nakladatelství Blok také od roku 1981 opět začaly vycházet jeho sbírky.

Jan Skácel se narodil 7. února 1922 v učitelské rodině ve Vnorovech. V jeho pěti letech se rodina odstěhovala do Poštorné – básník ale maturoval už v Brně, které se od počátku čtyřicátých let stalo jeho působištěm. Po válce, kdy byl totálně nasazen, studoval filozofii na brněnské univerzitě a v roce 1948 začal pracovat v redakci deníku Rovnost. Odtud byl v roce 1952 vyhozen. Proč? O tom svědčí Jiří Trávníček, který se jeho působením v Rovnosti zabýval v diplomové práci pod vedením Milana Suchomela. Tomu prý Skácel říkal: „Ať to ten kluk nedělá, vždyť to není zajímavé.“ Trávníček však vytrval, a tak dnes může doložit, že Skácel vyvolal skandál básní o pětiletce, která neodpovídala představě tehdejšího šéfredaktora Rovnosti Jiřího Hendrycha o agitační poezii. A tak se básník stal načas údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni.

Jan Skácel|foto:Archiv Moravského zemského muzea

1. dubna 1953 přišel do literárně-dramatické redakce brněnského rozhlasu, kde zůstal deset let. Redakci také vedl. Právě zde si vypracoval krátký prozaický útvar, který později rozvíjel v časopise Host do domu. Tyto tzv. malé recenze vyšly roku 1964 v knize Jedenáctý bílý kůň. Pro jedno z vydání rozhlasového magazínu Nashledanou v sobotu vznikla próza odrážející s nadsázkou práci v rozhlase. Tu posluchači rovněž uslyší.

Šéfredaktorem Hosta do domu byl Jan Skácel v letech 1963-1969. O tom, že pro časopis to byla nádherná doba, vypráví na nahrávce poskytnuté Olgou Jeřábkovou Skácelův tehdejší redakční kolega Milan Uhde. „I ve sporných otázkách uměl své kolegy podržet,“ vzpomíná. „Osobní momenty, které komplikovaly jeho vztah s Mikuláškem, do šéfredaktorského výkonu nepromítal.“

Časopis byl v roce 1970 zastaven. O tom, jak se básník poté cítil, vypovídají v pořadu jeho básně Zakázaný člověk, Ti kteří zakazují a Krajina s černým koněm a řekou zapomnění.

Čtěte také

33 otázek pro Jana Skácela

V Brně se ovšem za Skácelem chodilo, nebo se chodilo se Skácelem – do restaurace Bellevue, zvané Belva, případně do Varny, k Očkům i jinam. Na to vzpomínají J. P. Kříž, Ludvík Němec i Jiří Trávníček. Překvapením pro účastníky těchto schůzek mohlo být v roce 2001 vydání Skácelovy korespondence s Jiřím Friedem. V prosinci 1987 mu napsal: „Nemám v Brně dnes nikoho, až na několik mladých lidí, ale myslím si, že spíš rozumím já jim než oni mně.“

Tím, kdo Skácela zakazoval, byl především veršující a žárlící komunistický funkcionář Ivan Skála – k čemuž se váží tragikomické historky. Paradoxem proto je, že do vysílání brněnského rozhlasu se zásluhou Ludvíka Němce (a tichého souhlasu Jindřicha Uhra) vrátil Skácel se svým vyznáním Františku Halasovi ještě před rokem 1989 – avšak bez uvedení jména mluvčího. Někteří posluchači si prý mysleli, že hlas patří Ivanu Skálovi…

O Skácelovi a jeho díle na archivních nahrávkách dále vyprávějí Zdeněk Kožmín, Ludvík Kundera, Ladislav Lakomý a Věra Mikulášková.