Když se něco usnese, řekne se vždycky: Fučíku, víš, co dělat – a já skutečně už předobře vím

Své bohaté zkušenosti dokázal celoživotně nasazovat ve prospěch české kultury v dobách, které tomu nepřály. 

Bedřich Fučík vyhledával dobré knihy nehledě na politickou i jinou příslušnost autorů, zajímal se pouze o kvalitu a duchovní hodnotu jejich výpovědi. Jde o jedno z jeho celoživotních východisek, ke kterému se i jako autor navracel. Jak poznamenal již roku 1935, je třeba ‚dílo hýčkat a potěžkávat podle jeho duchovní váhy, aby se člověk a národ měl nad čím zamýšlet a podle čeho orientovat: že nakladatel nemá podnikat a posluhovat, ale sloužit a vést‘.

Barbora Čiháková

V pásmu komentovaných ukázek z Fučíkových textů se zaměříme na neveřejnou stránku jeho služby české literatuře, tedy na jeho praxi, jak se promítla zejména do jeho korespondence či rozhovorů s českými básníky a spisovateli.

Čtěte také

Bedřich Fučík: Čtrnáctero zastavení. Mistrovsky napsané vzpomínkové medailony milovaných autorů

Ne nadarmo se Fučíkův časopis na přelomu dvacátých a třicátých let jmenoval Tvar. Pozornost k slovesnému tvaru byla motivem veškeré jeho práce redakční i kritické. Ani mistrům neodpouštěl řemeslné nedodělky, když šlo o rytmus, styl, plnost slovního významu, větnou nebo veršovou výstavbu.

Daniela Iwashita