Kdo tu bydlel? A proč odešel? Setkání s prázdnými domy po Němcích ve mně vzbudilo zájem o orální historii, říká Alena Wagnerová

Psal se rok 1946, když se tehdy desetiletá Alena Wagnerová o prázdninách s maminkou procházela po Sobotíně nedaleko Šumperka. Tehdy poprvé spatřila prázdné, opuštěné domy a začala se ptát: Kdo tu bydlel? Co to bylo za lidi? A proč odešli?

Čtěte také

Střet barbarství s kulturou, destrukce s tvořením. Odehrávají se okolo nás stále a v různých podobách, nejen v nynější extrémní situaci války

„Myslím, že tam někde se zrodil základ mého zájmu o orální historii,“ říká žena, která se po roce 1989 stala jednou z průkopnic orálně historické metody výzkumu dějin. O soužití Čechů a Němců v pohraničí i o jejich nucených i dobrovolných odchodech napsala několik knih, jako jedna z prvních se také věnovala osudům německých antifašistů.

Její postoje silně ovlivnilo rodinné zázemí, vyrůstala v Brně s duchovně, ale i exaktně zaměřenými rodiči. „Nacismus sice nenáviděli, ale například poválečný německý pochod smrti odsuzovali a zášť vůči sudetským Němcům nechápali,“ vzpomíná. Pro ilustraci přidává kdesi v paměti zasunutý moment: tehdy v Sobotíně maminka nedokázala projít kolem selských vozů plných Němců, neboť se styděla.

Nemusíte čekat na manžela, zaplatím to já

Ačkoliv Alena Wagnerová od šedesátých let psala literární reportáže pro progresivní časopis Plamen, věnovala se publicistice a práci pro rozhlas, v Brně – i kvůli menšímu ideologickému vlivu – vystudovala biologii a pedagogiku.

Čtěte také

Alena Wagnerová: Obava z usednutí. Esej o spisovatelském nepokoji

Ve Vizitce poutavě vyprávěla o klíčovém roce 1968, který vnímala jako šanci, jak propojit socialismus a demokracii. „My byli jediný stát s takovými předpoklady. Žila u nás silná generace lidí, kteří vyrůstali za první republiky a znali demokracii, zároveň ale byli nuceně nasazení, takže znali i dělnickou třídu.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešla Alena Wagnerová za svým druhým manželem a od sedmdesátých let žije v německém městě Saarbrücken nedaleko hranic s Francií. V Německu začala studovat germanistiku, sociologii a komparatistiku, napsala tam také knihu Žena za socialismu. V němčině vyšla v roce 1974 a Wagnerová v ní analyzovala stav rovnoprávnosti žen u nás ve srovnání se stavem v Německé spolkové republice. Československé občanky tehdy ze srovnání vycházely jako výrazně emancipovanější; když Alena Wagnerová v Německu nabídla panu domácímu, že místo muže, který zrovna nebyl doma, zaplatí za topení, velice se tomu podivoval.

Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná|foto:Press kit

A ještě jedna důležitá událost se přihodila roku 1974. V Německu vyšly knižně dopisy spisovatele Karla Krause borutínské šlechtičně Sidonii Nádherné (1885 – 1950). Alena Wagnerová knihu vnímala jako hlas z Čech, jako symbol alespoň malého zájmu o její rodnou zemi. Tehdy se začala o osud Sidonie Nádherné a její rodiny zajímat detailněji, rodu Nádherných věnovala několik knih: roku 2010 vyšla z jejího pera velká biografie Sidonie, o tři roky později navázala knihou o jejím bratrovi Johannesovi (Janovi).

Ve Vizitce představila i aktuální publikaci nazvanou Překotná srdce. Jedná se o prózu ve fiktivních dopisech, kde kromě Johannese a Sidonie Nádherných vystupují světící biskup pražský a kunsthistorik Antonín Podlaha, spisovatel a někdejší partner Sidonie Karel Kraus, malíř Max Švabinský a básník Rainer Maria Rilke. Zejména osobnost biskupa Podlahy ukazuje Alena Wagnerová v novém světle: o jeho nadmíru vlídném, dobrotivém přístupu k ostatním lidem se toho prý příliš nevědělo.