Karel Hvížďala: Wernischovo rozpoložení

29. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Básník Ivan Wernisch

Ó, kde je stáří mé? kde likér zelený? kdepak je etažér, veverka v kotouči, kanape, ptačí klec, kde žába na klíček? kde je můj miláček? kdopak mi ustele, polštář natřese, a abych nebál se, celou noc nechá hořet dům?

Zpívá Ivan Wernisch ve své 35 knížce s názvem Don Čičo má v klopě orchidej, kterou letos na podzim vydalo pražské nakladatelství Malvern. To se specializuje, jak jeho majitelé uvádějí, na spirituální tradice. A není to náhoda, protože pro Ivana Wernische je skutečně typický zájem o to, co člověka přesahuje, co se dá těžko artikulovat. On to ví, ale přesto se úporně, ale i hravě právě o to celý život, prý od čtrnácti let, jak  mi přiznal v knižním rozhovoru Uctivý kolotoč, cílevědomě snaží.

Čtěte také

Když začínal psát, neinspiroval se u básníků, ale u malířů, protože původně chtěl být malířem a žít v Paříži. Nad svým psacím stolem měl reprodukci Rousseuova a Chagallova obrazu a při psaní na ně pokukoval. A když psal v roce 1964 svou třetí sbírku Zimohrádek, hodně pro něj znamenal naivista Mato Skurjeni.

Obrazy, které se mu zjevují, najdeme i v této jeho poslední sbírce:

V obětním žlábku stojí žlutá pěna, v zacpaných mísách vajgly plavou, rousám svou řízu mramorovou, jsem anděl, vypadám jak ženská.

Nebo:

Po kmeni akácie pobíhají černí mravenci. Uklízejí bojiště. Do řeky vstoupil žíznivý slon. Daleko, až nad protějším břehem, leží oranžové slunce.

Čtěte také

Kromě malířů Wernische celý život inspirovala i periferie, protože, jak mně řekl: „Co je vytěsňované, vystrkované k okraji či za okraj – to, co se děje na periferii, mi připadá zajímavější, malebnější.... Periferie se dotýká něčeho, co už neznáme, nač není vidět při pohledu z centra. Periferie není jen malebnější, je také tajemná.“ Tam hledá inspiraci jako třeba v následující mikropovídce:

Opilý gádžo objímá starého cikána a naříká, že se mu zaběhla žena. No co, říká starý cikán, tobě se gádžo zaběhla žena, mně se ale rozpadl trakař. Žena se vrátí, stačí, když nějakou chvíli počkáš, ale trakař, ten už se nezmátoří.

Právě do takovýchto textů vkládá  Wernisch sny - krátké básně v próze, které jakoby tam ani nepatřily a mohly by fungovat samy o sobě. A jak o něm napsal Miroslav Červenka: „Básnička mu prostě najednou začne a právě tak přestane a nikdo neví proč.“ A my můžeme dodat: Zřejmě ani autor neví proč, ale přece takové situace zná každý z nás.

Čtěte také

I Luise Glück, americká básnířka, která letos dostala Nobelovu cenu za literaturu. Ona zase napsala: „(Cigareta) zářila ve tmě jako poslední přeživší. Jenže kdo by si všiml takové maličké tečky mezi nekonečnem hvězd? Byla tak malá a tak pomíjivá. Krátká a pomíjivá – ale teď byla ve mně, a to hvězdy nikdy nebudou.“

Ivanu Wernischovi bude za dva roky osmdesát, Nobelovu cenu sice nedostal a státní cenu za literaturu obdržel již k 75. narozeninám, takže se už nebude muset podruhé trápit, i když jeho psaní není od poetiky paní Glück moc vzdálené, ale holt se nejmenuje Ivan Štěstí a ani nepíše v angličtině. A k tomu ocenění mi kdysi řekl: „Přišel za mnou stát, popleskal mě po rameni, podstrčil mi peníze a já je vzal, nechal jsem se zkorumpovat. Ó jak rád jsem si ty peníze vzal.... Zasloužil bych trest za sebezradu.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.