Karel Hvížďala: Literární kronika první republiky
„Ohlížení Čechů za érou první republiky mívá nostalgický až idealistický nádech. Zejména na počátku 90. let 20. století, kdy byl v Československu po několika desítkách let znovu nastolen liberálně demokratický režim, se první republika jevila až jako pomyslný společenský a kulturní ráj. Bylo běžné o ní hovořit v souvislosti s ní o ostrovu demokracie v meziválečné střední Evropě, o nejšťastnějším období rozvoje české kultury atp.“
To je citát z knihy Literární kronika první republiky, kterou připravil kolektiv autorů pro nakladatelství Academia a která má podtitul Události, díla a souvislosti. Jde o obrazově výkladovou knihu, která se snaží přiblížit zájemcům literární dění od roku 1918 do roku 1938.
Čtěte také
Z vlastní zkušenosti mohu dodat, že taková publikace je velmi potřebná nejen pro mladší ročníky, které zažily adoraci první republiky po roce 1989, protože moc dobře se pamatuji, že i moje generace narozena za druhé světové války či těsně po ní vyrůstala často v prostředí, kdy první republika byla, zvláště za totalitních poměrů v 50. letech, nerealisticky vybájená.
Mělo to logiku, protože za první republiky naši rodiče byli mladí, cestovali, stála před nimi slibná kariéra, kterou většinou zhatila třídní ideologie tzv. lidově demokratického zřízení. Dalo nám dost práce se v 60. letech díky realističtějším prarodičům a knížkám v antikvariátech prokousávat k pravdivějšímu pohledu na zmíněné dvacetiletí, které – viděno realisticky – trvalo vlastně jen deset let, protože do roku 1923 se nový stát zakládal a od roku 1933 byl u moci v Německu Hitler a ohrožení už začalo mít vliv na další utváření velmi mladé republiky.
Čtěte také
Psát poznámku o tak obšírné knize, která má přes 500 stránek velkého B formátu a která mimo jiné přináší i přehled titulních listů tehdy vydávaných důležitých knih, znamená se soustředit jen na jeden úhel pohledu. Protože se jedná o literaturu, zvolil jsem si pro tento text vztah mezi státem a literáty.
Spisovatelé svůj zájem o budoucí republiku vyjevili již v květnu roku 1917 v tzv. Českém poselstvu na Říšské radě. Hlavním autorem textu byl Jaroslav Kvapil, básník, dramatik a režisér, který tímto textem, jenž podepsaly více než dvě stovky spisovatelů všech generací, pasoval autory do role mluvčích, jak stojí v textu, „protože mluví za většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluvit nemůže“.
Čtěte také
Na oplátku již v roce 1920 Ministerstvo školství a národní osvěty se rozhodlo přispět rozvoji skutečných talentů a zřídilo Státní umělecké ceny, které poprvé udělilo již tohoto roku 28. října. Od dalšího roku byla udílena i zvláštní cena za poezii. A od roku 1923 platil zákon č. 106/1923 Sb., který upravoval vztahy mezi autory a nakladateli. Nakladateli připadla povinnost udržovat dílo, které má pod smlouvou, neustále na trhu, to znamená po vyprodání v co nejkratší době připravit dotisk. A honoráře byly podle tohoto zákona určeny kolektivními smlouvami mezi organizacemi spisovatelů a nakladatelů.
Průměrný náklad tehdy vydávaných prozaických děl činil tři tisíce kusů a u poezie se pohyboval kolem několika stovek výtisků. Jak je vidět, od dnešních nákladů knih se moc nelišil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
