Karel Hvížďala: Tisíce plošin Sylvy Fischerové

Když nebudou ani kameny, řekla jsem. Když nebudou ani kameny, tak bude konec světa. Kameny byly, žáby nepadaly, ale něco se stalo. Byl konec léta, přijely tanky, na nich vojáci v zelených uniformách s příšerně placatými čepicemi. Přijeli do města a postupně se v něm zabydleli: zabrali jeden dům, potom druhý, udělali si obchod jako my, v obchodě měli počítadlo a na tom odpočítávali. Byli snad tak hloupí, že potřebovali počítadlo? V českém obchodě žádné počítadlo nebylo.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Hranice v krajinách

Čteme hned v první povídce knihy Tisíce plošin Sylvy Fischerové.

„Je vždy nesprávné vysvětlovat jevy v některé zemi prostě charakterem jejich obyvatel, neboť obyvatel nějaké země má přinejmenším devět charakterů, charakter svého povolání, národní, státní, třídní, zeměpisný charakter, charakter svého pohlaví, charakter uvědomělý a snad ještě i soukromý. Spojuje je v sobě, ale rozpadá se jimi a není vlastně než malou úžlabinou, vymletou těmi nesčetnými stružkami, do níž se vsakují a zase z ní vytryskují.“

Dočteme se v druhé povídce.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Milan Kundera není ryba

„Celé naše uvažování není nic jiného než spojování a nahrazování znaků, ať jsou těmito znaky slova, symboly či otázky. Kdybychom dokázali najít znaky či symboly, které by vyjadřovaly všechny naše myšlenky stejně definitivně a přesně, jako aritmetika vyjadřuje čísla nebo geometrie přímky, mohli bychom  ve všech oborech založených na uvažování dosáhnout toho, co se děje v aritmetice a geometrii.“

A toto je ukázka z dalšího textu Sylvy Fischerové z knihy Tisíce plošin. Připomínám ty tři ukázky proto, abych doložil inspiraci, kterou autorka přiznává již názvem, který jen mírně obměnila.

Knihu Tisíc plošin totiž vydal v roce 1980 v Paříži francouzský filozof Gilles Deleuze a když se ho později optali, co to je vlastně za text, odpověděl: „Je to filozofie, nic než filozofie v tradičním slova smyslu. Když se zeptáme, co je malířství, odpověď bude poměrně jednoduchá. Malíř to je někdo, kdo tvoří v řádu linií a barev. Nuže, filozof je někdo, kdo tvoří v řádu pojmů, někdo kdo vynalézá nové koncepty. Pojmy reagují na obyčejný život, na záplavu všedního každodenního myšlení.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Zvědavé výpravy Jiřího Peňáse

A přesně o to se pokouší v této útlé a rafinovaně komponované knize i Sylva Fischerová, která původně studovala filozofii a fyziku, nakonec absolvovala v oboru klasické filologie. Dnes pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií.

Na povídkách se tedy odráží nejen její vzdělání, ale i původ: je totiž dcerou českého filozofa a poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera. A jako básnířka vydala, pokud dobře počítám, deset sbírek, a proto se umí hbitě ponořit do hlubin jazyků a argotů, s kterými si dovede bravurně a navíc s velkou rozkoší hrát.

Každý, kdo tuto schopnost dokáže ocenit, má ohromnou šanci si s ní tuto rozkoš užívat na 150 stránkách. Takový čtenář se pak dostane, jak píše v závěru knihy, i když v jiné souvislosti, do „stavu Létající zřídlo, stavu, kdy mu prochvívají i čečulky prstů a kterého chtěl vždycky dosáhnout“.