Karel Hvížďala: Pompejský pes Zdeňka Primuse

Pompejský pes je jeho šestá kniha, která obsahuje jedenáct příběhů, jedenáct anamnéz lidských duší. O jedné z postav v povídce Přehodnocení píše:

Čtěte také

Karel Hvížďala: Martin Bútora o časech, v kterých jsme žili a žijeme

„Fakticky se zabýval uměním, sloužil mu, jak vždy říkal. Dělal to, co ho bavilo, a měl s tím úspěch. Stavěl mosty, ale jako v reálném životě je za sebou uměl i pálit. Byl přesvědčen, že skoro vše, tedy i umění, má naprosto profánní základ, často v kuchyni nebo v posteli. Věděl ze zkušenosti, že každé umělecké dílo se dá pochopit, když mu člověk věnuje deset minut. Neodpouštěl ve své profesi, neodpouštěl v životě, často dokonce ani sobě.“

A protože vystudoval mimo jiné dějiny umění a jako kurátor uspořádal řady výstav v Evropě i ve Spojených státech, ví, o čem píše, i když: „Dlouho nevěděl, zda se může jako spisovatel vytvářející fikci brát vážně, vlastně sebou opětovně cloumal mezi hrdostí na to, co napsal, a nejistotou, rostoucí na nevytříbeném stylu. Jen občas se mu podařilo skloubit civilní, odborný a umělecký jazyk do něčeho, co by se s dobrou vůlí dalo označit jako originální styl.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Anamnéza Jiřího Sozanského

A není se čemu divit, žil léta v zahraničí, studoval tam i germanistiku a stejně jako Gottlob Frege rozlišuje mezi smyslem a významem. Zatímco význam (Bedeutung) míní extenzi, tedy rozšíření, to jest množinu všech možných předmětů, jež pojem označuje, smysl (Sinn) znamená intenzi, napětí či sílu,  příslušného pojmu, to jest to, jak je tato množina vymezena.

Jenže právě tento rozpor a autorovy pochybnosti jsou tím, co jeho textům propůjčuje tajemství i napětí, které vnímavějšího a soustředěnějšího čtenáře, který si je schopen ke knize sednout s otevřenou hlavou, může přitahovat.

Vrátím-li se k povídce Přehodnocení, která Pompejského psa uzavírá, tak v ní protagonista potká večer na periferii v době plošných covidových uzávěrů, kdy je i zákaz vycházení, ženu, která rovněž překračuje zákaz: obě postavy mají roušky, takže  z obličeje jsou jim vidět jen oči. On ženu pozdraví, protože si pomyslí, že to bude rebelka s estetickými a kulturními diverzními ambicemi. Dialog, který se mezi nimi rozvine, jeho zdání potvrdí: obě postavy v něm najdou zalíbení a domluví si další schůzky. Setkání muže tak uhrane, že o něm začne doma psát a protože při psaní nutně fabuluje, chce pak v reálném životě prožívat s ženou, o které píše, to, co si vymyslel a za co absurdně vděčí pandemii. Ta mu ale nakonec odhalí pravdu, kterou mu romantické snění zaclonilo. Význam ta setkání měla, ale zachování rodiny má větší smysl.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kreslící komentátor Miroslav Kemel

Zdeněk Primus začal psát až v sedmapadesáti letech a jak kdysi prozradil novinářům, stalo se to v Malaze: bylo tam hrozné horko, takové, že se vůbec nedalo spát. V noci si vzpomněl na otce, na to, že byl ve válce. A tak v duchu začal psát knihu... Jmenovala se Ich bin tot, Jsem mrtev. Ano, říkal si, teď vím, jak o tom psát. Šel s dětmi na pláž, vzal si sešit a tam začala jeho literární dráha. Když napsal dvanáct stránek, zjistil, že píše v němčině, to si zpočátku vůbec neuvědomil. Od té doby ale píše výhradně česky.

Tuto poslední Primusovu knihu doplnila abakusem sochařka Magdalena Jetelová. A abakus, v řečtině abax, je deska, plát, prkno v tomto případě poznamenané barvou živoucí krve, která protéká všemi bizarními příběhy Pompejského psa.