Karel Hvížďala: Anamnéza Jiřího Sozanského
Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? To je název nejslavnějšího obrazu Paula Gaugina a často se o něm říká, že jde o vrchol jeho tvůrčí práce. Na rozměrném obraze, byl čtyři metry široký a metr vysoký, začal tento francouzský malíř, který byl v té době již sám těžce nemocný, pracovat v roce 1897 údajně proto, že se dověděl o smrti své dcery Aline.
A podobně právě vydaná velká a objemná kniha Jiřího Sozanského Post scriptum vznikla k 100. výročí narození jeho matky a po třiceti letech od její smrti: jde o vzpomínky a poznámky, v nichž se jeho matka zpřítomňuje a je střídavě v roli hlavní, anebo vedlejší, protože jak sám v knize píše: „Když zemřela, můj život se stal jiným příběhem.“
Čtěte také
Po rozhodnutí před blížící pětasedmdesátkou bilancovat otevřel i tuto ne příliš šťastnou, ale o to důležitější kapitolu a začal vyhrabávat vzpomínky a dokumenty, které tvoří páteř této výpravné knihy plné dokumentů, fotografií, a reprodukcí jeho děl.
Obraz matky Jiřího Sozanského v jeho vzpomínkách, na fotografiích, nesčetných kresbách a malbách se stal cestou, po které se snažil dopátrat kořenů svého uměleckého úsilí, o němž od prvopočátku tušil, že pramení z její existence, která sice nebyla šťastná, ale svým způsobem vnitřně bohatá a z níž vychází i umělcova strategie života, jak v závěru poznamenává Libuše Heczková: Ta jeho strategie je o permanentním intimním sdílení a setkávání a posléze syrovém vyprávění vnitřních příběhů, které se v této knize stále vrací k matce. V publikaci najdeme vizualizované návraty doplněné nečekaně slovem. Činí tak s jemu vrozenou robustností, která odpovídá jak jeho vizáži, tak jeho životní dráze: začínal jako zedník a kopáč.
Čtěte také
Potřebu Jiřího Sozanského odpovědět na základní Gauguinovy filozofické otázky má ve zralém věku asi každý muž, což mohu sám potvrdit, protože pro mě podobnou zásadní roli sehrála babička a kvůli ní jsem sepsal své Nezapomínky s názvem Věta jako povolání. Ale právě kvůli tomu taky vím, že vtěsnat do takto krátké poznámky zevrubnější pohled na bezmála čtyřsetstránkovou knihu by byla troufalost, a proto raději na závěr připojím svou vzpomínku na společnou práci na knize Jak myslet umění. Tehdy mi Jiří Sozanský na otázku: Pamatuješ si na situaci, ve které tě poprvé napadlo, že chceš být malířem?, odpověděl takto:
„To jsem věděl od dvanácti let. Může za to asi maminka, která mě obklopila reprodukcemi Rembrandta a da Vinciho a od malička mi k Vánocům, narozeninám atd. kupovala barvičky. Ale ve škole jsem měl z kreslení trojku, moje výkresy neodpovídaly představám učitelky, přetahoval jsem linky, barvy mi stékaly.
Čtěte také
Jednou ale za ní suploval jiný kantor, přinesl do třídy vycpanou sovu, měl jsem tempery a pamatuji se na ten pocit, jak jsem vymačkával tubičky, hnětl barvu na čtvrtce, až mi sova začala z těch barev sama vylézat. Učitel byl udivený, byl to akademický malíř, okamžitě rozpoznal talent a podíval se na mě s respektem. Tehdy jsem pochopil, že chci dělat obrazy a že na to mám. Máti mě v té představě podporovala a později mě posilovala, když jsem dělal zkoušky na Akademii výtvarných umění.... To bylo v roce 1967...“
A právě o tom, jak se z neukázněného kluka vyrostlého na ulici, vyučeného zedníka, stal výrazný umělec a nakonec i muž slova, je jeho kniha, která má motto: Do svých dvaceti pěti let jsem v podstatě nepsal. Kromě občasného vyplnění úředního formuláře k tomu nebyl důvod.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
