Karel Hvížďala: Martin Bútora o časech, v kterých jsme žili a žijeme
„Většina slovenské veřejnosti v době vlády obludného stalinismu neprožívala čtyřicet let socialismu moc kriticky. Vděčila za to redistribučním opatřením, industrializaci a urbanizaci, proto neměla pocit civilizačního úpadku. Odhlédneme-li od problémů, které byly vyvolané násilným charakterem socialistické modernizace, přineslo toto období obyvatelstvu vyšší životní úroveň a ukotvilo nové životní a pracovní návyky.
Proto na Slovensku nepanoval pocit slepé uličky. Naopak pro stále větší počet Čechů a Moravanů znamenala komunistická zkušenost, hlavně po okupaci v roce 1968, drastický pád kdysi vyspělé první republiky kamsi do třetího světa.“ To je citát z knihy Rozhovory o časoch, ktoré sme žili a žijeme Jána Štrassera se sociologem a diplomatem, sedmasedmdesátiletým Martinem Bútorou.
Čtěte také
Třísetstránková kniha rekognoskuje pohledy tohoto veřejného intelektuála na nejrůznější ohrožení nás i celé naší civilizace, ale vždy, a to je pro pana Bútoru typické, tak, aby se vyhnul morálnímu maximalismu i realistickému cynismu. Pro účel dnešní poznámky jsem si vybral jen jedno téma: rozdíl mezi historickým vývojem Slovenska a Čech a Moravy, který naši politici a intelektuálové již od první republiky, s výjimkou Petra Pitharta, většinou vnímali rozostřenou optikou, nebo rozdíly dokonce ignorovali, což mimo jiné vedlo k rozpadu republiky.
Slovenská společnost, na rozdíl od naší společnosti, vnímala samu sebe přes všechny tehdejší nedostatky jako společnost na vzestupu. Výjimku tvořila jen nenaplněná národní dimenze. Listopad 1989 zachytil obě části republiky v odlišné dynamice. Slovensko bylo podle Martina Bútory spíše zralé na nějakou variantu perestrojky, než pro otevřenou liberální společnost, zatímco my, dodávám, jsme se na ně dívali nejprve skrz růžovou oponu a pak jsme je pohodlně s Klausem odepsali. Bútorova slova potvrzuje i současný vývoj a postoje některých občanů ke krizi na Ukrajině: nemalá část Slováků, včetně bývalého premiéra Fica, straní v tomto sporu Rusku.
Čtěte také
Jednu z hlavních příčin tohoto stavu podle zpovídaného sociologa můžeme spatřovat v tom, že Slovensko představuje velice malé společenství, v roce 1921 v Čechách a na Moravě žilo asi 6,5 milionu lidí a Slováků byly jen dva miliony. Němců byly v našich zemích asi tři miliony. Proto Slováci museli ustavičně zápasit o svoji identitu, o své přežití. A právě tento moment jsme si my, hlavně v Praze, neuvědomovali: Slováci hlavně po roce 1867 bojovali o svou existenci: Za Rakouska-Uherska patřili k tzv. Hornímu Uhersku, pod Svatoštěpánskou korunu.
Pro Slováky přežití představovalo klíčový koncept osobního, národního a později i politického života. V krizových situacích fungoval rodinný a krajanský model obrany, kterému se odborně říká nepotismus.. Martin Bútora píše: Jožo má sice nějaký problém, ale jeho vzdálený bratranec Mišo, který pracuje někde nahoře, se přece postará, aby jeho věc zametl pod koberec a pokud by to nešlo, aby Jožův trest nebyl tak bolestivý. V knize je připomenutý případ z 80. let, kdy ministr propustil zaměstnance a večer mu lstivě zavolal domů a optal se ho: Tak co s tím uděláme? Oběti byly zatahovány do odpovědnosti a stali se z nich bodří spoluviníci: společnost to stmelovalo, ale zároveň stahovalo ke dnu.
Čtěte také
Martin Bútora konstatuje: Na Slovensku bylo hodně málo těch, co již neměli co ztratit a mohli žít v otevřené opozici, a tím ovlivňovat širší veřejnost.
Kdybychom zřejmě před listopadem byli schopní podobné analýzy, kterou předvádí ve zmíněné knize Martin Bútora, třeba by k rozpadu republiky nemuselo dojít, i když čert ví. Chyby jsme dělali již od založení republiky při volbě prezidenta T. G. Masaryka dne 14. listopadu 1918: Volba měla být vyhlášena v 11.40 hod., aby se v poledne rozezněly po celé Praze zvony. 40 slovenských poslanců kvůli zpožděnému vlaku přijelo pozdě, hlasování se nezúčastnilo a prý to nikomu, kromě dotčených Slováků, nepřišlo divné, ač to bylo nejen na hraně ústavnosti, ale i povýšenecké, arogantní a urážlivé.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
