Karel Hvížďala: Peníze, Bůh a nesmrtelnost

Člověk pod jejich vedením je vydán teroru budoucích slibů, což nezřídka kdy vede ke konspiraci mlčení, která zase vede ke konci světa pro všechny, kdo žijí v dialogu a přátelství mezi lidmi. Majitelé velkých peněz mají hrůzu z libovolnosti, rozdílnosti, kreativity, protože ji považují za nerozum a chaos už proto, že iniciativa nevyšla od nich a není měřitelná čísly.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Co mění demokracii v autoritářství

Hanba je pro ně jen neschopnost využít příležitosti ke zbohatnutí a kultura je podezřelá, protože ji nerozumí. Čest je přepych vyhrazený pro chudé. Stejně jako zjitřené volání po morálce. Jenže minulý blahobyt část lidí zpohodlněl, což vede paradoxně k tomu, že si rádi zvolí pohodlí nějaké tyranie: v důsledku jde jen o staré známé nevolnictví. To zase vede k znevolnění jazyka: i nedávno ještě bytelná a uhrančivá slova jsou vyždímaná k nepoznání. Lidé proto nejsou schopní pojmenovat to, v čem žijí.

Je třeba být nejprve bohatý a pak teprve velkorysý, křičí halucinující pokrytecký milionář, který zbohatl právě na tom, že velkorysost je mu cizí: považuje ji za slabost. Revoltující intelektuál usiluje zase jen o to, aby mohl ovládat svou existenci, aby obstál před tváří svých předků a potomků, jenže když místo do kostela vstoupí do banky, dívá se do tváře peněz, které na něj vyplazují jazyk.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč je demokracie v ohrožení

Když je Bůh mrtev a kostel je pouze starou kulisou, zbývají lidé a dějiny, které by bylo třeba pochopit a budovat. To ale obyčejně nejde, protože nihilismus, který je vždy uvnitř revolty, získá navrch nad její tvůrčí silou a otevře prostor pro všechny možnosti, které disent oslabují. Staré heslo: Revoltuji, tedy jsem, je tím vyprázdněné: vsaje se do slepé skvrny stereotypů.

A právě to využívají majitelé peněz a tváří se, že dělají vše pro budoucí lidi. Vzhledem k jejich absenci jakýchkoliv hodnot kromě kapitálu, představují pro příští lidi jen virtuální spásu, která jim vystačí k úspěchu většinou na dvě volební období. To jim k tomu, aby byli blízko zdrojů velkých peněz, stačí.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Má paměť je permanentně v plamenech

Budoucnost je proto jedinou transcendencí lidí neuznávajících Desatero, kterou majitelé peněz mají, i když jednou rukou kradou a druhou se křižují. Asi vědí, že peníze jim Boha nenahradí, proto začnou snít alespoň o nesmrtelnosti. O ní uvažuje i náš premiér, který řekl, kdybych nevyhrál volby, odjel bych do Sardinie, do Modré zóny, kam patří i Okinawa a Ikaria: tam se lidé běžně dožívají velmi vysokého věku.

Věří tomu, že když dokázal nahromadit hodně peněz, že je tak schopný, že si bude moci koupit i dlouhověkost: je asi přesvědčený, že i věk je zboží, když se dá vyjádřit čísly. Skutečné problémy života a smrti ale nelze řešit aritmetikou, ale jen počtem pravděpodobnosti.

Čtěte také

Karel Hvížďala: O nezastupitelné roli kultury v knize Zaslepená společnost

Já vím, tento text je bezbožný, beznadějný, chabý, neobratný, ale je to pokus o popis hořké pravdy, která při soustředěném čtení může v někom vzbudit plamen nové myšlenky. Na víc si netroufám pomyslet.

Proto ale jiní mohou takové uvažování cítit jako intelektuální masturbaci vět, plácání mrtvými křídly slov. Nejsem si však jistý, jestli takhle z mlžné dálky dnešních dní nevypadá každý zápas o lidskou důstojnost, protože to je pojem velice abstraktní.