Karel Hvížďala: O politice věčnosti

14. únor 2019

Někteří politologové hovoří o dvou formách politiky: O politice nevyhnutelnosti a o politice věčnosti.

Politika nevyhnutelnosti má jako hlavní heslo větu: K tomu, co děláme, neexistuje alternativa. Kdo takový názor akceptuje, sám sebe vyvazuje z odpovědnosti za to, co se ve společnosti děje. Za vlády politiky nevyhnutelnosti trh nahrazuje politiku, a tím se prohlubují sociální rozdíly. Když sociální mobilita je umrtvena, změní se politika nevyhnutelnosti v politiku věčnosti a demokracie v oligarchii.

Připomínám tuto teorii citátem z Timothy Snydera hlavně proto, že vždycky, když politika věčnosti slaví svůj triumf, probouzí se k životu fikce a triumfuje nad skutečností. Za takové situace vedoucí politik vstupuje do říše své vysněné fantazie a zaplňuje veřejný prostor lživými výroky, aniž se stydí a aniž má potřebu se za ně někdy omluvit. Dotyčný politik se samozřejmě nemůže za své lživé výroky omluvit už proto, že tím by přiznal, že existuje něco takového jako pravda.

Takoví politici existovali vždycky, ale rozdíl mezi těmi současnými, kterých v naší civilizaci přibývá, a těmi dřívějšími je v tom, že kdysi politici lhali či používali polopravdy jen občas, dnešní politici věčnosti mluví pravdu jen zcela výjimečně.

Takový způsob existence ale nakonec změní i osobnost politika: falešné zprávy rozšiřují tak dlouho, až uvěří, že všechny ostatní zprávy jsou falešné. To je nakonec dovede k přesvědčení, že pravdu mají jen oni.

To ale už není situace, kterou by měl komentovat analytik či sociolog, ale psychiatr. 

Mnoho lidí už dnes nevidí žádný rozdíl mezi někým, kdo stále lže a nikdy se neomluví a někým, kdo skoro nikdy nelže a je korektní. Jsou zvyklí akceptovat popis světa, který jim předestírají mocní, kteří to vědí, a proto jen jednoduše stále opakují to, co si o sobě myslí a co lidé rádi slyší. Problém je v tom, že tato cesta má jediný možný cíl: autoritářství, které má dvojitou morálku.

Politici v takovém režimu mohou donekonečna beztrestně lhát, ale naopak každý drobný omyl v médiích nediskredituje konkrétního žurnalistu, ale celou profesi. Dělají z novinářů nepřátele lidu, a tím jim zabraňují plnit kontrolní funkci, kterou v demokratické společnosti mají plnit spolu s justicí a opozicí. Jen zapomněli, že nikdo z autoritářských vůdců v moderní historii neskončil dobře.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.