Karel Hvížďala: Cesta kolem světa Petra Hrušky

Venku strměly stromy a

čekaly,

až se stanou stěžni, kýly, ráhny.

Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával

palubní prkna.

Kam se člověk podíval,

ve všem byla loď.

Žena a muž,

zbledlí,

zírali na sebe.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Spiróvo vyprávění o Rusku

To je úvodní báseň Petra Hrrušky z jeho nové sbírky Spatřil jsem svou tvář. Útlá knížka byla inspirována První zprávou o cestě kolem světa, kterou sepsal v roce 1524 dobrodruh Antonio Pigafetta, italský šlechtic. Byl jedním z osmnácti přeživších epochální španělské Magalhäesovy námořní výpravy. Tento text se sice nedochoval, je doposud považován za ztracený, ale v 18. století se našla v milánské knihovně jeho stručnější verze z téhož roku, kterou Pigafetta připravil pro Luisu Savojskou.

Samotný osud autora byl ale velmi trpký: Po dokončení výpravy byla Magalhãesova památka pošpiněna del Canem a ostatními přeživšími muži a i autor byl označen za zrádce španělské koruny a dezertéra. Smyslem Pigafettovy zprávy bylo podat o událostech objektivní svědectví a očistit památku statečného muže.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Strach ze slova umělec

Petr Hruška svou poslední sbírku vydal k pětistému výročí dokončení této výpravy, z níž se vrátila jediná loď přetížená hřebíčkem. Ta dorazila do Španělska dne 8. září 1522, aby oznámila, že Země nemá okraje, a tedy spočinutí. Loď mířila kupředu tak dlouho, až všechno začalo něco připomínat. Od oné chvíle se slova kupředu a návrat nepřestala chvět.

Zdejšího krále chrání. před slovy.

Když mu chce někdo něco

říct,

sdělí to jednomu z náčelníků.

Ten pak chodí

po tři dny v hluboké. pustině,

bez jídla, pití. a myšlenek,

aby slova přišla o zlou moc.

Jakmile se vrátí,

zapálí oheň

mezi sebou a královou ženou.

Slova jí přes plameny zašeptá.

Totéž opakuje.

nad proudem vody,

která mezi nimi teče.

Nakonec se žena s čistými slovy

pomalu

odebere ke králi.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Mnichovský komplex dnes

Báseň je podle Petra Hrušky v tomto případě nově artikulovaný denní sen vyprovokovaný zprávou o kdysi objevovaných neznámých světech, která autora přivedla k objevování svého světa jako zrcadla, v němž se snaží spatřit svou tvář. Tato sbírka je obnažená metafora objevené metafory, kterou je každá zpráva díky naší selektivní paměti. A tím každému vnímavějšímu čtenáři dovolí nahlédnout do básnické kuchyně.

Je ukázkou, jak ze starých objevů je možné učinit nové objevy. Předvádí, jak funguje věčnost. Jak se rodí imaginace, jak stará a neznámá slova se snoubí s novými slovy. Jak vzniká radost a úžas z tvorby, z objevu možnosti slov. Knížka Petra Hrušky by mohla sloužit jak učebnice na školách a vytěsnit tak bludné představy některých kantorů, kteří se žáků ptají: Co tím chtěl básník říci. Básník neříká nic, básník si hraje se slovy, aby vzbudil zvědavost a tím i radost. Aby zjistil, co se slovy lze provádět, aby zjistil, čeho je sám schopen.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Michel de Montaigne, vynálezce eseje

Hledat v básních skutečných básníků nějakou filosofii, obraz světa či výklad je bludný omyl: je to dědictví německé poezie minulých století. Hruška je čistý básník, jako byl na počátku naší tradice Mácha a jakým je dnes Wernisch. Všichni tři jsou básníky samé bytnosti poezie, říkávali filosofové.

Poezie má dnes nepatrné náklady, což signalizuje, že se stáváme nepatrnými lidmi. Z občanů se stali spotřebitelé, konzumenti, kterými manipuluje reklama: chvíli ji věříme, chvíli ji pohrdáme, ze slov učinila nálepky. Poezie těm, kteří mají ještě zdravé oči a uši, připomíná, oč jsme přišli: oživuje slova.