Kameny I

Italská renesance si oblíbila nahnědlé zříceninové mramory, ve kterých bylo možné spatřit celé krajiny. V Čechách se sbírají podobné kameny u Horní Halže. Jsou tvořeny klikatými čarami červených jaspisů obklopených polovičními oblouky křemene a nasedající na šedočerný hematit. Ale zatímco italští mistři v kamenech spatřovali ideální krajiny, odkrývají acháty z černé i červené Halže tvrdou povahu sudetské krajiny.

V jiných kamenech - hradbových ametystech - z Českomoravské vysočiny nahlédáme celá cimbuří neznámých opevněných měst. Jádra ametystů jsou černofialová, ale přecházejí do barvy vody s několika kapkami inkoustu a pak do mléčných špiček pokrytých vtisky krystalů.

Nedaleko odtud se na polích nalézají velké záhnědy. Sběratelé cení velké krystaly, ale stačí nabrousit drobnou plošku z jakoby naleptaného, matného povrchu a hned je vidět dovnitř kamene, jako když na jaře roztaje led. Valouny zašedlých vltavínů po nabroušení připomínají tůni, na jejímž dně spali draci.

Je rovněž kámen, ve kterém tančí šílená královna.

Na křemenných žilách jílovského Šlojíře nalézají šedavá zrnka teluridů, která jsou těžká, ale přece vyplouvají nad rmutnou hladinu rozmělněné rudy. Horníci jim říkali zlatá smetana, protože srůstaly s drobnými šupinkami zlata, které se pak při tavení uvolňovaly jako olovo, jež se proměňuje ve zlato. Jen tak, bez řečí a filosofování.

Kameny lžou jen málokdy a matné, složité kameny nelžou nikdy.

Jedny z nejvíc grafických kamenů jsou šedavé porcelanity, jíly vypálené samovolnými požáry uhelných slojí. Jíly praskají a do vlásečnicových puklin proniká tmavá tavenina vykvétající odvážnými hvězdičkami. Kameny to jsou rázné a přitom jemné.