Kam odešli všichni ti Židi?

Podpořilo jej mnoho institucí, zaujal i pedagogy. Na řadě škol vznikly nevelké dětské kolektivy, zpravidla vedené učiteli, které se vydaly po stopách židovských spoluobčanů měst a obcí. Svědectví o některých "výstupech" pátrání vydává nyní také DVD Zmizelí sousedé obsahující dva snímky: třicetiminutové Děti z Hartmanic a třičtvrtěhodinovou Expedici Židi. Natočily je děti pod nenápadným vedením profesionálních dokumentaristů (například Lucie Králové, Martina Šmoka, Marka Jíchy).

Vznikly ojedinělé dokumenty mimořádné síly, vypovídající nejen o osudech židovských obyvatel šumavských Hartmanic a Litomyšle, ale - a to zejména - o tom, jak se děti seznamovaly s touto pro ně dosud vzdálenou historickou tematikou. Jak si samy ujasňovaly zrůdnost nacistického řešení židovské otázky, zkrátka - jak krok za krokem objevovaly své "zmizelé sousedy". Než třináctiletá dívka ve filmu řekne finální větu "Takové věci se, doufám, už dít nebudou!", než chlapec shrne své dojmy do jednoduchého hesla "Všichni lidé jsou stejní." a mladičká dokumentaristka pochopí příběh lásky pana Bergmana, jemuž zachránila život jeho křesťanská žena, urazily děti úctyhodný kus cesty. Na počátku se přiznávaly, že je to dosud moc nezajímalo a samy sobě i okolním dospělým kladly jednoduché otázky: "Víte něco o Židech?", "Kam z naší obce všichni odešli?" či "Proč je pronásledovali?". Prošly kolem rozvalin židovského hřbitova a zaniklých obchodů patřících kdysi židovským majitelům, mluvily s pamětníky, slyšely vyprávění i peprně hanlivou protižidovskou písničku, kterou si pak přetvořily po svém, s úplně opačným vyzněním.

Na židovském hřbitově v Maštově|foto: © Židovské muzeum v Praze

Kamera v rukou dětí je chvějivě nejistá, místy váhavé, jazykově kostrbaté výpovědi postrádají hladkou plynulost (tyhle děti věru neprošly kurzem rétoriky!), rytmus reportáže se vymyká profesním pravidlům, malí moderátoři netají rozpaky, sem tam se zadrhnou a některé věty musí říct znovu; reportéři se utkávají s nečekanými situace, s nimiž nepočítali, vcházejí do cizích příbytků, ptají se neznámých lidí. Všechny tyto nemyté a nečesané situace však jen zvyšují autentičnost výpovědí, akcentují závažnost projektu a věrohodnost cesty jeho aktérů za poznáním.

Filmová verze projektu Zmizelí sousedé (litomyšlští školáci se podíleli i na stejnojmenné knižní podobě příběhů, které ve svém městě vypátrali) opět dokládá, že kamera v rukou dětí dokáže divy, že může přinést cennou hřivnu podmanivé upřímnosti a často i palčivé opravdovosti.