Jsem solitér, party člověka stahují do myšlenkových schémat, říká malíř Martin Salajka. Ovlivnilo ho rybaření i tvrdá hudba
„Jsem emotivní člověk a expresi mám v sobě. Při malování se cítím nejšťastnější, zapomínám na svět a jsem jako svobodné zvíře, které někam běží,“ říká Martin Salajka, jehož obrazy je do 2. října možné vidět v pražské Ville Pellé na výstavě Mimikry. S Markétou Kaňkovou mluvil ve Vizitce o tom, jak jeho rukopis ovlivnilo chování chameleonů, hodiny prosezené u rybářského prutu, podivuhodný obraz, který si jeho tatínek kdysi přinesl domů, i studia malířství na vysoké škole.
Přírodní rezervace Kanada, slepé rameno řeky Moravy. Místo, na kterém strávil dospívající Martin Salajka stovky hodin u rybářského prutu. Místo, kde se dokázal zklidnit, pozorovat přírodu, využívat strach k posílení imaginace a představovat si, jak vypadá to, co zrovna nevidí.
Při jednom z experimentů s marihuanou se tam dostal do stavu splynutí s přírodou. „Byla to pro mě důležitá zkušenost, uvědomil jsem si, že ego není všechno a že je důležité, aby člověka, malíře nepřerostlo,“ říká. Když se pak kvůli studiím na FaVU a AVU přesunul nejprve do Brna a pak do Prahy (jak ve Vizitce řekl, mezi klíčové osobnosti, které mu pomohly naučit se chápat i jiné rukopisy a poetiky, počítá pedagogy Petra Veselého, Jiřího Načeradského a Michaela Rittsteina), sžívání se s městskou džunglí mu dalo zabrat.
Racionalita dokáže být otravná
Dneska je Praha jeho domovem a občas ji také maluje. V Praze má tři ateliéry a rád využívá všechny městské výhody. Sám sebe ale stále vnímá jako solitéra. „Nemám rád party, stahují člověka do myšlenkových schémat. Stává se ze mě stále větší samotář,“ konstatuje.
Společnost mu doma dělají pokojové rostliny a také chameleon, kterého často maluje. Do obrazů se mu díky tomu začala výrazně vracet barva, pohrává si s nejednoznačností, prostupováním abstraktního a konkrétního. „V obrazech mám rád nejasnosti, líbí se mi, když věci nejsou definitivně dány. Baví mě obraz budovat, skládat, přemýšlet nad kompozicí, malba je pro mě o chvění hmoty na obraze,“ poukazuje nejen směrem k aktuální, prozatím největší výstavě Mimikry v pražské Ville Pellé.
Výslednou podobu plátna ovlivňuje v Salajkově případě také hudba. Rád poslouchá tvrdou, energickou muziku, do obrazů obtiskuje její rytmus i tempo. Stopy v nich zanechává i porucha soustředění, za kterou se v minulosti styděl. „Pak mi ale došlo, že to může být moje přednost. Třeba dva měsíce jsem jenom napínal plátna a pak jsem rozmaloval sedmdesát obrazů najednou. Jasně, že jsem z toho taky občas šílel a ztrácel se v tom, ale co by to bylo za život, kdyby byl celou dobu vyrovnaný. Racionalita dokáže být otravná, když je v ní člověk pořád. Je dobré mít z ní únik, a tím je mi umění.“
Související
-
Moje obrazy jsou jako krajina, ve které člověk vidí, co vidět chce, říká malířka Veronika Holcová
Studia malby na Akademii výtvarných umění zakončila v ateliéru Vladimíra Kokolii velkými abstraktními obrazy. Později se propracovala k téměř realistickým krajinám.
-
Je mi protivné cokoliv diktovat. Podporuji to, co je intenzivní a perspektivní, říká malíř Skrepl
Dravost, expresivní gesto, přímočaré vyjadřování. Nechuť ke kompromisům a všemu, co je předpřipravené – tak by se dala charakterizovat tvorba malíře Vladimíra Skrepla.
-
Přes graffiti jsem objevoval nové věci, rád jsem měl i gotiku a modernu, říká malíř Masker Matuška
Jeho barevný triptych, který jako kdyby na Zemi právě přistál z Měsíce, je možné vidět do srpna na kolektivní výstavě s názvem Wall Street v pražské Ville Pellé.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
