Jsem solitér, party člověka stahují do myšlenkových schémat, říká malíř Martin Salajka. Ovlivnilo ho rybaření i tvrdá hudba

5. září 2022

„Jsem emotivní člověk a expresi mám v sobě. Při malování se cítím nejšťastnější, zapomínám na svět a jsem jako svobodné zvíře, které někam běží,“ říká Martin Salajka, jehož obrazy je do 2. října možné vidět v pražské Ville Pellé na výstavě Mimikry. S Markétou Kaňkovou mluvil ve Vizitce o tom, jak jeho rukopis ovlivnilo chování chameleonů, hodiny prosezené u rybářského prutu, podivuhodný obraz, který si jeho tatínek kdysi přinesl domů, i studia malířství na vysoké škole.

Přírodní rezervace Kanada, slepé rameno řeky Moravy. Místo, na kterém strávil dospívající Martin Salajka stovky hodin u rybářského prutu. Místo, kde se dokázal zklidnit, pozorovat přírodu, využívat strach k posílení imaginace a představovat si, jak vypadá to, co zrovna nevidí.

Mimikry Martina Salajky

Při jednom z experimentů s marihuanou se tam dostal do stavu splynutí s přírodou. „Byla to pro mě důležitá zkušenost, uvědomil jsem si, že ego není všechno a že je důležité, aby člověka, malíře nepřerostlo,“ říká. Když se pak kvůli studiím na FaVU a AVU přesunul nejprve do Brna a pak do Prahy (jak ve Vizitce řekl, mezi klíčové osobnosti, které mu pomohly naučit se chápat i jiné rukopisy a poetiky, počítá pedagogy Petra Veselého, Jiřího Načeradského a Michaela Rittsteina), sžívání se s městskou džunglí mu dalo zabrat.

Racionalita dokáže být otravná

Dneska je Praha jeho domovem a občas ji také maluje. V Praze má tři ateliéry a rád využívá všechny městské výhody. Sám sebe ale stále vnímá jako solitéra. „Nemám rád party, stahují člověka do myšlenkových schémat. Stává se ze mě stále větší samotář,“ konstatuje.

Společnost mu doma dělají pokojové rostliny a také chameleon, kterého často maluje. Do obrazů se mu díky tomu začala výrazně vracet barva, pohrává si s nejednoznačností, prostupováním abstraktního a konkrétního. „V obrazech mám rád nejasnosti, líbí se mi, když věci nejsou definitivně dány. Baví mě obraz budovat, skládat, přemýšlet nad kompozicí, malba je pro mě o chvění hmoty na obraze,“ poukazuje nejen směrem k aktuální, prozatím největší výstavě Mimikry v pražské Ville Pellé.

Mimikry Martina Salajky

Výslednou podobu plátna ovlivňuje v Salajkově případě také hudba. Rád poslouchá tvrdou, energickou muziku, do obrazů obtiskuje její rytmus i tempo. Stopy v nich zanechává i porucha soustředění, za kterou se v minulosti styděl. „Pak mi ale došlo, že to může být moje přednost. Třeba dva měsíce jsem jenom napínal plátna a pak jsem rozmaloval sedmdesát obrazů najednou. Jasně, že jsem z toho taky občas šílel a ztrácel se v tom, ale co by to bylo za život, kdyby byl celou dobu vyrovnaný. Racionalita dokáže být otravná, když je v ní člověk pořád. Je dobré mít z ní únik, a tím je mi umění.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.