Je mi protivné cokoliv diktovat. Ve studentech podporuji to, co je intenzivní a perspektivní, říká malíř Vladimír Skrepl
Dravost, expresivní gesto, přímočaré vyjadřování. Taky nechuť ke kompromisům a všemu, co je v umělecké tvorbě umělé či předpřipravené – tak by se snad dala charakterizovat tvorba malíře, tvůrce objektů a instalací, také pedagoga pražské AVU Vladimíra Skrepla. S Markétou Kaňkovou mluvil i o své cestě do Prahy z jihlavského dětského pokoje přes práci v tiskárně a brněnská studia.
Výtvarné umění ho zajímalo odmala, od rané puberty je fanouškem britského malíře Francise Bacona. Když jej v mládí nepřijali na AVU ani na UMPRUM, šel do Brna studovat dějiny umění a etnografii. S malbou a tvorbou objektů ale nepřestal. Kombinuje v nich všechno, co od mládí nasával, včetně intenzity a stylizace nezápadního umění. Zajímají ho také myšlenky Carla Gustava Junga. „Napojení ne nevědomé složky sebe sama je hrozně osvobozující a důležité,“ konstatuje. „Kdybych to, co dělám, dovedl popsat jako neurovědec, řekl bych, že je to průnik manuální činnosti, mysli, vědomí a doteků intuice, tudíž nevědomí.“
Musíme si rozumět
Jeho tvorbu lze nyní vidět ve dvou pražských institucích. Zatímco v Karpuchina Gallery vystavuje po boku svého kolegy Václava Stratila, o němž říká, že pracuje s trochu jiným typem infantility, v centru Dox vznikla ve spolupráci s kurátorem Otto M. Urbanem výstava pojmenovaná Vladimír Skrepl: Remixed/Reimagined.
Urban měl původně v plánu zorganizovat výstavu přímo hostu vltavské Vizitky, ten si ale poranil ruku. Oba muži tak oslovili řadu umělců – vedle Skreplových studentů z ateliéru malířství na AVU Josefa Bolfa, Marka Thera či Evy Koťátkové například i Krištofa Kinteru – a požádali je o jejich interpretaci jeho díla. Výstava tak mimo jiné ukazuje, jak velký vliv měla Skreplova tvorba na umělce napříč scénou. Jak jej vnímá sám autor?
„Nastala situace, že osobnosti, které měly energii a talent, se setkaly se mnou a s mými asistenty, a my jim pomohli v tom, aby se staly dobrými umělci. Je mi protivné cokoliv komukoliv diktovat. Naše role byla v podpoře toho, co v nich bylo intenzivní a perspektivní,“ vysvětluje. „Mám pocit, že jsme s kolegy našli způsob komunikace, který pak vyplynul ve smysluplné věci.“ Ostatně právě komunikace nejen na profesní, ale hlavně na lidské bázi je něco, na co si při přijímání nových studentů dává Vladimír Skrepl pozor. Je pro něj stejně důležitá jako šikovnost a zmíněná intenzita a energie.
S učením se Vladimír Skrepl pomalu chystá po téměř třiceti letech skončit, rád by se zase více věnoval vlastní tvorbě. Aktuálně se podle svých slov nachází v období reinkarnace, o další cestě ale detailně mluvit nechce. „Věci se definují tím, jak jsou dělány. Když jsem si v minulosti předem stanovil směr, ukázalo se, že pravda je úplně jiná.“
Související
-
Trendy vnímejme jako dar. Nebýt trendů, jsme ochuzeni o to, co lidé prožívají, říká Vladimír Houdek
Od šesti let trpí malíř Vladimír Houdek urputnými migrénami. Od bolesti mu ulevuje jen spánek v tmavém prostoru – a v dlouhodobém horizontu také umění.
-
V lockdownu jsem viděla všechny Attenboroughovy filmy a propadla hlavonožcům, říká malířka Bornová
Její otec Adolf Born byl světově proslulý ilustrátor, ona se po studiu malby našla v sochařské práci, čímž eliminovala případné srovnávání.
-
Jsem jen svědek. Do mých obrazů emoce nepatří, říká malíř Josef Žáček
Má obraz moc měnit status quo? Ve světě malíře Josefa Žáčka to není ta nejdůležitější věc, svou tvorbou chce s okolím komunikovat, podat mu svědectví o viděném.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
