Jsem jen svědek. Do mých obrazů emoce nepatří, říká malíř Josef Žáček
Má obraz moc měnit status quo? Ve světě malíře Josefa Žáčka to není ta nejdůležitější věc, svou tvorbou chce totiž s okolím hlavně komunikovat, podat mu svědectví o viděném. O dalším osudu a interpretaci díla pak rozhodne sám divák – aktuálně se na Žáčkovu výpověď můžeme zajít podívat do pražské Bold Gallery. Ve Vizitce s ním mluvila Markéta Kaňková.
Když Josef Žáček kdysi na výstavě v pařížském Centre Pompidou viděl obraz od abstraktního malíře Marka Rothka, tak krásný, že všechna okolní díla přehlušil, měl chuť se rozplakat. „Tehdy jsem si uvědomil, že takhle tedy ne. Jsem jen svědek, který sleduje a skrz malbu zaznamenává okolí. Chci, aby moje obrazy byly zbavené emocí,“ řekl ve Vizitce.
I proto jsou jeho práce na aktuální výstavě Surrogate v pražské Bold Gallery zbavené soucitu a „dalších sentimentalit, které obvykle na obrazech bývají“. I proto výstavu pojmenoval anglickým slovem znamenajícím náhražku. „Anglické nebo francouzské názvy často používám v momentě, kdy mi ten český nepřijde dostatečně syrový,“ vysvětluje. Výstava odkazuje k nejistotě, která vytváří zranitelnost, a slovo „surrogate“ zase odkazuje k možnostem náhrady zranitelnosti.
Můj obraz radši strčili za skříň
Tělo, nejrůznější obsese, chladná erotika a odosobněná sexualita – i to jsou témata aktuálních obrazů Josefa Žáčka. Jeho malířská cesta ovšem vedla přes Akademii výtvarných umění, kam jej přijali až na několikátý pokus, a přes lásku k abstraktnímu umění.
Kromě Rothka ho silně ovlivnila výstava Václava Boštíka, na přelomu 70. a 80. let ale nebyla abstrakce nejen na školní půdě vítaná. „Přímo na akademii jsem maloval jen lehce abstraktní, apokalyptické opuštěné krajiny, to se ještě sneslo. Když ale byla na škole soutěž, kterou přijel hodnotit jakýsi potentát, můj obraz radši strčili za skříň,“ vzpomíná Žáček.
Po škole se živil restaurováním, později už na živobytí stačily jeho obrazy. Tematický rozptyl měl široký: zajímala ho Bible, ale také témata se sociálním a politickým přesahem. Ve Vizitce detailně hovořil například o euforickém počátku 90. let, kdy s přáteli na galerii a koncertní sál přetvářel sál Tatry Smíchov. Po několika uspořádaných výstavách a koncertech ale po místě sáhla místní vládnoucí strana a z kulturního prostoru vytvořila kulečníkový sál.
V době, kdy byl plný vzteku i z dalších privatizačních nekalostí, dostal nabídku stipendijního pobytu ve Švýcarsku poblíž Lago Maggiore. Jediným spojením se světem tam pro něj byla televize, v níž viděl reportáž o sebevraždě, respektive domnělé vraždě člena teroristického uskupení RAF (Frakce rudé armády, teroristické uskupení fungující od sedmdesátých do devadesátých let minulého století) Wolfganga Gramse.
Žáčka to fascinovalo, netušil, že RAF ve svobodné západní Evropě ještě funguje, a začal se proto zajímat i o další hledané teroristy z této skupiny. „Nakoupil jsem černý pigment a dlaněmi jsem jim na zvrásněný papír vytvořil portréty,“ vzpomíná na jeden ze svých nejkontroverznějších cyklů s názvem Hledání ve ztraceném prostoru. I o něm a o tom, co přesně mu předcházelo, mluvil ve Vizitce detailně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
