Josef Čapek: Syn zla

Josef Čapek, narozený 13. března 1887 v Hronově, byl zejména malíř, umělecký kritik a teoretik. Jeho otec Antonín Čapek byl lékařem a jeho matka Božena sběratelkou literárního folkloru. Oba jeho sourozenci – starší Helena a mladší Karel – byli spisovatelé. Dětství strávil v Malých Svatoňovicích a v Úpici, kde chodil do obecné školy. Následně nastupuje na dvouleté studium na německé tkalcovské škole ve Vrchlabí. Jeho talent se projevuje již ve školních letech a v roce 1904 odjíždí studovat kresbu na uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, kde zůstává žít natrvalo. Zde se seznamuje zblízka s literárním a uměleckým světem.

Čtěte také

„Tvorba pro něj byla vnitřní nutností, povinností a posláním.“ Před 75 lety zemřel Josef Čapek

V malbě se věnoval především kubismu, kterému dává velice expresivní a dynamickou formu. Čapek byl členem umělecké skupiny Mánes a spoluredaktorem spolkového časopisu Volné Směry. Spolu s bratrem Karlem a S. K. Neumannem se podílel na vydání generačního Almanachu na rok 1914. Jeho literární tvorba sestává z velké části z esejí a fejetonů o umění, reflektuje jeho inovativní přístup k malbě a k umělecké tvorbě meziválečného období. Za připomenutí stojí povídka Stín kapradiny nebo esej Kulhavý poutník. Později se věnuje i tvorbě pro děti a v roce 1928 publikuje dětskou knížku Povídání o pejskovi a kočičce.

Evropou se však začíná šířit fašismus. Josef Čapek aktivně vystupuje proti této ideologii a 1. září 1939 je mezi prvními zadržen gestapem a převezen do koncentračního tábora. I přesto se snaží pokračovat ve své umělecké tvorbě - kreslí a píše prózu. Umírá na sklonku 2. světové války v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu v Dolním Sasku.

Všudypřítomné zlo

Syn zla je povídka, která vyšla v souboru próz Lelio v roce 1917. Sbírka zachycuje temnou a bolestnou atmosféru první světové války. Kubistická forma, kterou autor dává povídce, vnáší do vyprávění zmatení a maže hranici mezi snem a realitou. To zrcadlí chaos, bezútěšnou pustotu a lidské zoufalství, které s sebou přináší válka. Vypravěč nahlíží do lidského nitra a vykresluje člověka jako bytost, jejíž podstata je zlá, mrzká a chladná. Všudypřítomné zlo jako kdyby bylo nadčasové a prostupovalo každý atom prostoru, ve kterém se nachází.

Člověk zrozený pomocí násilí a bolesti. Člověk bez lidskosti, jehož bytí je poháněno krutostí a potřebou ničit vše, co je v jeho okolí a co je mu blízké. Svět plný pustoty. Tak autor vnímá svět první světové války a vyjadřuje své zklamání nad společností. Neustálé střídání perspektiv, rychlé jako myšlenka, je místy stejně nejasné jako lidský osud ve světovém konfliktu. Ale odkud se bere ono zlo? Byl to boží úmysl, nebo je opravdu zlo zakořeněno v lidské podstatě a je její nedílnou součástí? Je Bůh stejně bezmocný jako člověk tváří v tvář zlu a prázdnotě? Povídka Syn zla vám určitě neodpoví na všechny tyto otázky, může vám ale pomoci hledat odpovědi.