Jiří Kamen: Spříznění volbou. Hra na motivy stejnojmenného románu J. W. Goetha

„Strach před odpovědností je mezi úzkostmi, kterým Goethe podléhal, úzkostí duchovní,“ napsal německý židovský literární kritik, filozof a překladatel Walter Benjamin. „Ona je základem konzervativního smýšlení, s nímž přistupoval k věcem politickým a společenským, a ve stáří ještě také k věcem literárním. Ona leží u kořene toho, co promeškal v erotickém životě. Právě ‚Spříznění volbou‘ vrhají světlo i na ony spodní oblasti jeho života, které zůstaly, protože je ani ve vlastní zpovědi neprozradil, skryté pro další podání, operující životopisným materiálem.“

Spříznění volbou – jedna z nejzáhadnějších Goethových literárních prací. Sám básník mluvil o záhadném textu a zničil jeho rukopisné varianty. Kritici se dohadují nejen o výkladech textu, ale i o tom, zda jde o román, nebo novelu.

Postavy hry si od začátku podmaňuje kouzlo spříznění volbou. Nejde o duchovní souznění bytostí, ale o zvláštní harmonie spodních přírodních vrstev. V úvodu rozhlasové hry Jiřího Kamena, napsané na motivy Goethova románu, se jeden ze čtyř protagonistů hry, setník, ptá: 

Čtyři bytosti, dosud sloučené ve dvojice,
opustí svá spojení a znova se slučují.
Přitažlivost, spříznění, rozchod a sloučení.
A zase prchání, vyhledávání, zmocňování.
Podle vyššího řízení?
Nebo možnost vůle a volby a tedy spříznění volbou?

Goethe jako by své romány předurčoval pro zvukovou realizaci – i čtenář má dojem, že Goethe své romány přednáší. Režisér organizuje vzruchy a vzněty. Hudebně zvuková ambaláž je důležitou složkou inscenace, nápadité a nesourodé zvuky, například siréna, cirkulárka, přístroje závislé na elektrickém zdroji jsou přiřazovány k dějům, stavům, citovým vzryvům, které se odehrávají na začátku 19. století (v době, kdy elektřina nebyla ještě vynalezena).

Režie a scénická úprava Miroslav Buriánek |foto: Khalil Baalbaki

Hrajeme tragikomedii, travestii dramat milostných, parodii tužeb erotických, tužeb a výmyků sexuálních. Ambaláž hudebně zvuková funkčně emotivně dotváří razantní, sevřený, hutný tvar, geometrickou stavbu Kamenova textu. Děj v románu cirkuluje, proplétá se labyrintem dlouhých odboček. Napětí vzniká permanentní oscilací mezi normou, konvencí a přirozenou náklonností a přirozeným přáním. To odráží kontrast zvuků (ruchů) a tónů. Záměrná nedořešenost, útržkovitost motivů vyjadřuje, vystihuje záchvěvy lidského nitra (cáry pocitů, prožitků, pochyb). Charlotta potlačuje svá přirozená přání. Manželství je neporušitelné. Eduard hájí právo na přirozenou lásku a touží po jejím naplnění. Riskantní balancování, ale živé, životodárné.

Ovládáni osudem se milenci s tragickou předurčeností ubírají ke dnu. Rytmus klesání občas změní fraškovitá zápletka vyvolávající však spíše úzkost než uvolnění. Mittler, podivín a ochránce manželství, který s razancí Prďocha z Felliniho Amarcordu na koni vjíždí do některých scén, má rysy postavy z komedie.

„Zavřeme oko, nastražíme a zaostříme ucho, a od nejlehčího závanu až po nejdivočejší hluk, od nejúpěnlivějšího a nejvášnivějšího křiku… vždy slyšíme přírodu,“ Goethova slova můžeme považovat za scénickou poznámku ke hře.

Příroda se ve Spřízněných volbou v rukou čtyř postav – Charlotty, Eduarda, Setníka a Otilie – nadlidsky proti nim vzpíná. Tomu odpovídá hudebně zvuková ambaláž. Ta je vytvářena v klipovém stylu, protože doba je rychlá a posluchač má málo času. Zvuk hudební, vytvářený na syntezátoru, bublavě pulzuje, chvějně se rozpíná a smršťuje, saxofon je v permanentním zdvihu, bubínky a triangly jsou tónovou muchláží. Zazní líbezná flétna a jemné housle jako dráždivě hladivé doteky, náhlé přeťaté brutálním zvukem cirkulárky nebo sirény. Organizujícím principem jsou kontrasty hudby a zvuků, chumel jiskřivých přírodních atributů, zpěv ptactva lesního, bublání vody, troubení jelenů atd.

Spříznění volbou je hra o promeškané lásce, o jejím hledání, o odříkání, o manželství, o smrti, o dobrovolné smrti, o osudu, o mýtu, o přírodě, kterou si lidé neúspěšně chtějí přetvořit k obrazu svému. A také kráse a její křehkosti. Krásná Otilie, nejmladší z Goethových literárních postav, svým skrytým životem může působit jako vzpomínka na Giottova anděla. Rakev s dívkou nebude uzavřena, její krása nesmí zmizet ze světa.

Bettina Brentano v dopise básníkovi napsala: „Ty jsi do ní zamilován, Goethe, už dlouho jsem to tušila; ona Venuše se vynořila z hučícího se moře Tvých vášní, a poté, co rozhodila setbu slz a perel, mizí opět v nadpozemském lesku.“