Jan Werich: Forbíny vzpomínek I

Tento projekt má zvláštní historii, jako by se vynořil z dávno uplynulého řečiště času. Kdysi v padesátých, snad ještě v šedesátých letech bývalo zvykem, že umělci jezdili na "besedy s pracujícími" do závodů a kulturních domů. Činil tak i Jan Werich a na cestách ho někdy doprovázel reklamní pracovník Divadla ABC a hudební manažer Jan Borovička.

Ten si besedy s Werichem pečlivě natáčel na magnetofon a uchovával po léta v hlubokém soukromí. Však také bylo proč, velkému komikovi totiž občas chtě nechtě unikl postřeh, názor či informace, za něž by ho určitě soudruzi nepochválili. Spíš to však vypadá, že mu slovo či věta "ujely" promyšleně, schválně - že zkrátka chtěl, aby lidé věděli.

Jan Werich doma

Jsou to svědectví o stálém a marném válčení s nekompetentními, zato však mocnými - o uvedení jednotlivých titulů v divadle, o Voskovcovo jméno, které se v oněch letech nesmělo ani vyslovit, o tu či onu (divadelní, životní) pravdu. Na záznamu se zmiňuje o svých rozhovorech v různých sekretariátech (či bůhvíjakých kancelářích), kde musel pořád cosi vysvětlovat a obhajovat. Pokořovali ho, ale nezlomili.

Werichova vyprávění na "besedách s pracujícími" jsou tak i po letech především svědectvím o jeho stále svěžím a pohotovém humoru, vtipu a schopnosti improvizace. Také o nadhledu a moudrosti. Je dobře, že se tyto dávné nahrávky objevily - vyšly nyní vůbec poprvé. Je to zajímavý dokument i potěšení zároveň.