Dialog se smrtí a pomíjivostí života

Z knihy je patrné, že Balabánovi se podařilo opět a s definitivní platností překonat hranici povídky a krátké prózy, ve které se doposud pohyboval a kterou úspěšně překročil již prózami Černý beran a Kudy šel anděl. Máme před sebou román plný otázek a pochybností, který se však konečně a nezaujatě dokázal vyrovnat se s minulostí. Zcela jistě je to časovým odstupem, ale snad i tím, že se jedná o osobní konfrontaci s hodnotami nadčasovými, úhelnými. O věci, které jsou mimo nás a které nás nezávisle na naší vůli překračují a zasahují do našich intimních prostorů.

Hlavní vypravěč, kterého zcela jistě nemůžeme ztotožnit s autorem, ale který přece jen vykazuje některé autobiografické rysy, se vyrovnává se smrtí otce a s odhalenými pochybnostmi o správnosti jeho rozhodnutí ve funkci lékaře. Vyprávění se zde letmo dotkne i v evangelické církvi spíše tabuizované otázky spolupráce některých bratří s bývalým režimem, jejich udavačství, selhání, ale zároveň i křesťanské potřeby odpuštění a skutečnosti, zda je toho člověk vůbec schopen, zda to vůbec umí.

Jan Balabán: Zeptej se táty|foto: Nakladatelství Host

Téma civilně pojímané víry se všemi pochybnostmi a s osobní zodpovědností před Bohem, blízké evangelickému postoji k životu, je v současné literární produkci spíše výjimkou. Byť se jedná o prostor pochybností a otázek, ve kterém se autor pohyboval již dříve, větší plocha mu umožnila hlubší zpracování. Balabánův román tak zaplňuje místa, kam autoři nejen jeho generace míří zřídka. Jeho charakteristický hlas bude české próze chybět, neboť území, na která se ve svých knihách vydával, zůstanou aktuálně nezmapována. Můžeme jen konstatovat, že česká literatura ztratila nejen výborného povídkáře, ale i romanopisce. Mnohé už zůstane nevyřčeno a nedořečeno.