Jan Vedral: Xaver (2/7)

ROZHOVOR O ROZHLASOVÉM SERIÁLU-ROMÁNU XAVER S AUTOREM JANEM VEDRALEM

Počátkem normalizace začal Československý rozhlas vysílat několikaminutové agitky, které prosluly rovným svojí třídní záští i stupiditou. Do éteru s nimi každé ráno vstupoval hlas představující se jménem Xaver. Kdo se pod tímto zlopověstným jménem skrýval? Pod tím jménem byl ukryt muž, který se jmenoval Miroslav Mráz. Dobrodruh a podivná existence. V té době to bylo už jeho druhé angažmá v Československém rozhlasu. Vrátil se na popud tehdejšího ředitele Bohuslava Chňoupka. Jeho úkolem bylo „vyčistit“ rozhlas od lidí, jejichž občanské postoje a činy byly pro komunisty nepřijatelné. V praxi to znamenalo provést první rozsáhlou normalizaci důležitého média. Mrázovy „xaveriády“ tak byly vedlejším produktem jeho tehdejšího tvůrčího a politického přetlaku. Bývalý herec a rozhlasový režisér Mráz patřil však k té skupině normalizátorů s natolik komplikovanými životopisy a složitým charakterem, že se jich Husákova vláda zase velmi brzy zbavovala. Jejich aktivismus a fanatismus na úrovni padesátých let byl pro normalizační pragmatiky neúnosný i nebezpečný. Navíc výplody jejich ducha veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného komična. Mrázovy rozhlasové agitky proto měly opačný účinek, než si jistě přál. Bizarnost, komičnost a nepatřičnost jeho minutových proslovů jenom zdůrazňovala ubohost normalizátorů a posluchači z nich měli legraci. Vznikaly kluby příznivců Xavera a na pánských záchodcích se pod tehdy oblíbeným nápisem „Servít je vůl“ objevoval dodatek: „Servíte, promiň. Vůl je Xaver!“ I tyto úsměvné události jsou dokladem toho, že propaganda, tak, jak jí dělal Mráz-Xaver, byla už v té době naprosto neúnosná.

Miroslav Mráz - Xaver

Zachovaly se Xaverovy agitky v rozhlasovém archivu? Ani jediná. Rozhlasový dokumentarista Zdeněk Bouček, který o Mrázovi natočil zajímavý dokument, odhadoval, že jich Xaver přitom natočil kolem čtyř set. Normalizátoři po sobě důkladně zametali stopy a až na výjimky byla celá propagandistická tvorba z inkriminovaných let smazána. Nezachoval se ani list z tisíce stránek analýz a rozborů, o nichž Mráz tvrdil, že je tvořil na objednávku ředitele Chňoupka. Vzhledem k tomu, že Mráz byl grafoman, je pravděpodobné, že je skutečně napsal. Díky Zdeňkovi Boučkovi, který se při svém pátrání po zvukových materiálech obrátil na veřejnost, hlavně na fonoamatéry, máme dnes k dispozici čtyři Xaverovy agitky natočené přímo z vysílání. Nekrácené zazní znovu v připravovaném seriálu.

Jak jsi se k téhle obludné postavě z rozhlasových dějin dostal a kdy tě napadlo o ní napsat nejenom hru, ale rovnou celý seriál? S Xaverem jsem se nejprve potkal v době svého dospívání. Samozřejmě jako posluchač rozhlasu. S normalizací jsem měl své problémy. Rodiče byli vyhození ze strany a mně byl různě odpírán a komplikován přístup ke studiu na střední a později i na vysoké škole. Když jsem později sám v rozhlase působil jako dramaturg v redakci rozhlasových her, potkal jsem tam pamětníky, kterým se normalizačním čistkám podařilo uniknout. Přitom i jejich jména byla napsána v seznamech, na nichž se Mráz patrně také podílel. Ten dokument se zachoval. Dozvídáme se z něj, jak normalizátoři plánovali čistky v několika vlnách. Nejprve se zaměřili na zpravodajství a publicistiku, ale neunikli jim ani lidé z uměleckých složek. Používali různé metody, někoho vyhodili okamžitě, někoho až za půl roku, když za něj našli náhradu. Profesionalita nově příchozích byla ovšem vedlejší. Moji kolegové, na něž se při tomhle běsnění zapomnělo, Mráze a tu hrůzu, kterou v nich vyvolával, nesli v sobě jako tíživou vzpomínku. Tehdy jsem se ptal, proč se tito lidé, jejichž práce jsem si vážil, v některých situacích chovají jako oportunisté. Co je zlomilo. A zjistil jsem, že jednou z těch událostí bylo i setkání s Mrázem. Mráz byl bizarní zjev. Mohutná postava, zarostlá tvář. Kulhal. Jeho kráčející figura takřka zaplnila rozhlasovou chodbu, do jejíž podlahy bušil svou holí, takže protijdoucí propadal úzkosti, že nemá kam uhnout. Tak si ho pamatoval třeba Josef Henke. Na něj navíc ještě Mráz hulákal: „Tady přichází revoluční spravedlnost!“ Tahle scéna se pro mne stala takovým obrazem toho, co generaci, která pracovala v rozhlase na konci šedesátých let, postihlo a poznamenalo.

Spolehlivé doklady o Mrázově životě téměř neexistovaly, kde všude jsi pátral, než jsi začal psát? To byl delší proces. Začal jsem se Mrázem zabývat hlouběji. Dozvěděl jsem, že byl i v kontaktu s mou rodinou. Jako herec a dramatik se setkal s mým otcem, tehdy divadelním režisérem v Realistickém divadle. Otec dokonce našel korespondenci, kterou s ním Mráz vedl poté, co odmítl režírovat jeho hru. Tu pak stejně Realistické divadlo uvedlo. Zjistil jsem, že jeho působení v rozhlase coby Xavera je vlastně jenom epizodou a nebylo jedinou bizarní událostí, kterých byl jeho život plný. Mluvil jsem s dalšími pamětníky. Ačkoliv Mráz vychází v jejich vzpomínkách pokaždé trochu jinak, shodují se v tom, jak poznamenal, poškodil, poničil a deformoval životy mnoha lidí.

Vzpomínky pamětníků nebývají úplně spolehlivým zdrojem, našel jsi něco i v archivech? O co méně se zachovalo fyzických dokladů Mrázovy existence, o to víc se tradovalo legend a mýtů. Jsem přesvědčen, že některé uváděl do života on sám. Vypátral jsem však různě poschovávané části jeho autorského úsilí. Dalším zdrojem byly jeho svazky spolupracovníka STB. Řadu z nich jsem měl dokonce v ruce jako první. Četl jsem jeho hlášení a udání. Jsou naprosto neuvěřitelná, za hranicemi estébácké logiky. Proto ve dvou případech uzavírají jeho spisy vyjádření řídících pracovníků STB, kteří vyslovují pochyby o Mrázově duševním zdraví a spolupráci přerušují. Poslední zásadní objev jsem učinil v archivu Cizinecké policie. Šlo o spis týkající se jeho vystěhování do Izraele, kam počátkem osmdesátých let odešel i s manželkou a dvěma adoptovanými dcerami. Celý spis je obtížně interpretovatelným dokladem. Mráz se v nich vydává za Žida a vysvětluje svoje pohnutky k vystěhování jako návrat k víře svých předků. Nepochybně zfalšoval svoji celou minulost, aby mohl emigrovat. Docílit vystěhování tak hladce bylo podle pamětníků v té době velmi obtížné. Nejenom v tomto případě mám podezření, že mu někdo mocný pomáhal. Ale tyto konspirační teorie nelze dokázat.

Svému seriálu jsi dal podtitul rozhlasový román. Co si pod tímto označením má posluchač představit? Seriál se odehrává z větší části v rozhlasu, s nímž byl Mráz existenčně několikrát propojen. Svým způsobem je to také obraz historie tohoto média. Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu. Podtitul odkazuje k mé oblíbené Bulgakovově knize Divadelní román. V hyperbolické komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne znamená Československý a nyní Český rozhlas, médium, s nímž jsem již přes třicet let pracovně spjat. Jaké jsou v něm věci krásné a věci, které mne děsí. Jak to vypadá před kulisami a za kulisami. Zamyslel jsem se nad tím, jaká je veřejnoprávní úloha rozhlasu v dnešní době a jaké hlasy v jeho zdech stále znějí. Jedním z těch hlasů, které já tu neustále ve zdech slyším, je hlas Xavera. Vnímám strach, který tu zasel a který se pak projevoval různou mírou autocenzury. Bohužel to je úkaz, který je tu dodnes do jisté míry živý. Použil jsem slovo román, protože příběh není striktně dramaticky vyprávěn. Seriál má kapitoly, jsou v něm části reflexivní, komentáře a samozřejmě i části vypjatě dramatické. Využil jsem celou řadu rozhlasových žánrů a vyprávěcích postupů, od reportáže přes literárně-dramatický až po hudební pořad. Je to zároveň parodie na prostředky, kterými rozhlas pracuje.Otázky kladl dramaturg Hynek Pekárek

Seriál Xaver natočil v roce 2009 režisér Petr Mančal, v první části, která má podtitul Servíte, promiň, uslyšíte kromě Tomáše Töpfera například Ivana Řezáče, Jiřího Ornesta, Hanu Maciuchovou, Janu Strykovou, Barboru Hrzánovou, Vikora Preisse nebo Miroslava Táborského.

Odvysílané díly seriálu najdete k poslechu na stránce Hry a literatura ve streamu.