Jan M. Heller: Go West(splaining)!
Před nějakými deseti lety jsem se s očekáváním začetl do monografie jistého britského historika o Transsibiřské magistrále. Jako správný milovník vlaků jsem autora znal jako odborníka na bohaté dějiny železnice na Britských ostrovech a chtěl jsem si připomenout svou vlastní cestu po Transsibiřské, kterou jsem podnikl krátce předtím.
Postupně jsem však propadal zděšení. Autor se totiž s látkou, která nemluvila jeho jazykem, naprosto minul. S naobědvanou blahosklonností západního turisty se neobtěžoval proniknout ke svému tématu blíž, konstruoval nesmyslné myšlenkové zkratky, reprodukoval hloupé stereotypy a klišé a s pobavenou nevěřícností pokládal za vhodné informovat své čtenáře, že s ním v kupé nikdo nebyl schopen mluvit anglicky.
Čtěte také
Tenkrát četba té knihy poněkud otřásla mou vírou v serióznost zahraničních publikací, na kterou přísahali ještě mí přednášející na fakultě.
Dnes mají tyto jevy svůj název: westsplaining. Podle slovníkové definice se westsplainingu dopouštějí představitelé západního, zejména anglicky mluvícího světa, když své namnoze ignorantské a povrchní představy o světě ležícím východně od toho jejich povýšeně vysvětlují jeho obyvatelům formou pravd. Hranice pojmu jsou nejasné a velmi pravděpodobně širší, stejně tak je sám westsplaining součástí mnohem mohutnějšího proudu kulturně a snad i archetypálně podmíněných ideových vzorců. Tím je hlavně představa, že čím dále na západ, tím lépe: východ je zaostalý, primitivní, ušmudlaný, iracionální nebo dětinský.
Čtěte také
Stejně tu ovšem hraje roli idealizování Západu z opačné strany: vždyť velká část étosu změn kolem pádu Berlínské zdi byla v komunistickém bloku, i u nás – bohužel – nesena představou, že budeme buď jako na Západě, anebo součástí Západu, kterou jsme vlastně, nebýt těch čtyřiceti let komunismu, nikdy nepřestali být, jak nejslavněji připomněl Milan Kundera.
To rozlišení je důležité. Západ to totiž viděl a vidí jinak; navzdory obrovské pomoci počínaje podporou opozice a exilu z minulosti a konče neskutečnými penězovody dnes jsme pro něj vždycky byli a jsme „ti druzí“. To samozřejmě samo o sobě ničemu nevadí, potíž ovšem začíná s interpretací té jinakosti. „Go West“, zpívali v roce 1993 Pet Shop Boys v coververzi starého hitu od Village People, jehož melodie odrážela motiv sovětské hymny a videoklip pracoval se symbolikou sovětského kýče.
Asi to mysleli dobře, mělo to ulítle a s nadhledem vyjadřovat radost ze změn, které visely ve vzduchu, navíc „Go West“ jsou kanonizovaná slova vyjadřující typicky americkou touhu jít za sebou samým a svými sny; ale současně je v tom vidět přesně ta paternalistická pobavenost, kvůli níž West zaměnil nadhled za pohled spatra a snaží se dělat si legraci ze symboliky, která vůbec k smíchu není. Za těmi obrazy jsou totiž zcela reálně zmarněné životy, zničené hodnoty a prolitá krev.
Čtěte také
Nejspíš i tady někde koření přinejmenším jeden z aspektů ruské agrese na Ukrajině, která je v domovině rámována dokonce jako jakási spravedlivá válka Ruska proti Západu, jímž se cítí poníženo a vysmíváno.
Není to v žádném případě obhajoba nebo relativizace zločinné Putinovy války, koneckonců ta myšlenka není moje, ale Světlany Alexijevičové, kterou ze sympatií vůči Putinovu režimu nemůže podezřívat nikdo. Ale psychologicky to smysl dává: jeden se mstí za to, že ho druhý nikdy úplně nevzal do party, mezi velké kluky, i když se tak snažil.
A jsme u tématu zcela aktuálního. Po ruské invazi na Ukrajinu zažívá westsplaining prudký rozkvět. Velcí kluci ochotně naslouchají tomu, kterého nevzali do party, zatímco ti ještě menší jsou už úplně pod jejich rozlišovací schopnost, v jejich pojetí jsou to jakési figurky na šachovnici, jimiž postrkují ti větší.
Čtěte také
Chytrolínů připravených poradit Ukrajině, že by se měla vzdát okupovaných území výměnou za mír, vždyť přece co jim to udělá a mír snad chceme všichni, se vyrojilo neuvěřitelné množství. A nutno dodat, že v tomhle se západoevropskými mysliteli drží krok i řada těch našich. Westsplainování Ukrajiny je disciplína, ve které někteří z nás Západ dohánějí docela úspěšně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
