Jan Bělíček: Proč literaturu tak fascinují epidemie smrtelných nemocí?

Fikční světy zde fungují hlavně jako útěcha před traumatizující realitou.

Čtěte také

Jan Bělíček: Knausgård, Riefenstahl a triumf lidského svědomí

V roce 1826 vyšel údajně vůbec první postapokalyptický román anglické spisovatelky Mary Shelley s názvem Poslední člověk. Mary Shelley je samozřejmě autorkou slavného Frankensteina. Pocházela z rodiny nonkonformních vzdělanců a buřičů – její matka byla slavná feministka Mary Wollstonecraft a otec zase anarchista a novinář William Godwin, který Mary Shelley seznámil s jejím budoucím manželem, slavným romantickým básníkem Percy Bysshe Shelleym.

O její rodině a slavném muži tady ale teď mluvit nechci. Chtěl bych naopak zdůraznit, jak tato talentovaná žena ovlivnila moderní světovou literaturu. Frankenstein zásadním způsobem proměnil hororovou tvorbu, a první postapokalyptický román Poslední člověk se zase hluboce zaryl do moderní podoby science-fiction. Nejen že tato próza ukázala náš svět zdecimovaný morovou pandemií, ale také čtenáře přenesla do daleké budoucnosti, až na konec 21. století.

Následovníky Mary Shelley, mezi něž se počítali třeba Arthur C. Clark nebo H. G. Wells, tak na Posledním člověku určitě fascinovala nejen temná představa zkázy lidské civilizace, ale také obrovský časový horizont, který svým románem jen tak mimochodem rozevřela.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nikdy jsme nebyli normální. O mileniální romanci Sally Rooney

Epidemiím a pandemiím se samozřejmě věnují i další slavné knihy. Třeba momentálně často zmiňovaný Mor Alberta Camuse nebo novela Smrt v Benátkách Thomase Manna, v níž se spisovatel Aschenbach stane obětí epidemie cholery. V českém kontextu je asi nejznámějším pandemickým dílem symbolické drama Bílá nemoc, v němž Karel Čapek v roce 1937 přirovnal nastupující německý nacismus ke smrtelnému viru.

Podivný a zneklidňující efekt na dnešního čtenáře ale má také četba méně známého románu Slepota zatím jediného portugalského držitele Nobelovy ceny za literaturu José Saramaga. Tato pozoruhodná kniha z roku 1995 by neměla uniknout vaší pozornosti. Dokonce už byla i přeložena do češtiny. Její příběh začíná v dopravní zácpě. Tato velmi banální situace se ale brzy promění v situaci extrémně vážnou. Na semaforu se sice objeví zelená, jeden vůz ale dále nehybně stojí. Zrak řidiče totiž vyplní bílá záře, která pohltí okolní svět. Neznámý člověk vystupuje z auta a dává ostatním najevo, že nejspíš oslepnul. Od tohoto momentu se v knize začíná šířit infekce slepoty, která postupně zasáhne celou společnost.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jak psát o karanténě a neztrapnit se

Epidemie moru, cholery nebo španělské chřipky měly na uměleckou imaginaci velký vliv a vždy znamenaly šok, vpád něčeho neočekávaného a paralyzujícího. Saramagův román všechny tyto významy umocňuje tím, že postavy postihuje právě slepota. Během několika vteřin ztrácejí zrak, který je do té doby propojoval s okolní realitou. Přicházejí tak o zásadní nástroj své orientace ve světě. Jistým způsobem tak slepota adekvátně zachycuje nečekanou zkušenost vypuknutí epidemie. Nemoc se začne zničehonic šířit a proměňuje naše chování, aniž by se nás ptala na názor. Pravidla a hranice světa jsou najednou jiné a my se s nimi musíme znovu seznamovat.

Jedná se jen o jeden aspekt, který Saramagův román Slepota sleduje – krom toho v něm také kritizuje lidskou vypočítavost, bezcitnost a schopnost páchat zlé věci, ale právě tato dimenze mi v současných turbulentních časech připadala obzvlášť výstižná. Určitě totiž nebudu jediný, komu neočekávaná globální pandemie otřásla jeho jistotami a hlavně pocitem, že lidská racionalita má vše pevně v rukou. Řekl bych, že právě z tohoto důvodu jsou epidemie smrtelných nemocí tak vděčným tématem literárních děl.