Jan Bělíček: Knausgård, Riefenstahl a triumf lidského svědomí

15. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karl Ove Knausgård

Takřka přesně před dvěma lety vyšel anglický překlad závěrečného, šestého dílu netradiční literární ságy Můj boj norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Až v něm autor víceméně vysvětluje, proč nese jeho rozsáhlý literární experiment stejný název jako nechvalně známá kniha Adolfa Hitlera.

Knausgård zde mluví o nebezpečné síle nacistického umění a ideologie, snaží se pochopit, proč Hitler tak imponoval německým masám a rozebírá například i estetiku snímků vrchní nacistické filmařky Leni Riefenstahl. V textu se ale objeví i radikálně pravicový terorista a masový vrah Anders Breivik, který na malém ostrově Utøya zavraždil několik desítek bezbranných, dospívajících členů sociálně-demokratické mládeže.

Čtěte také

Kdo by ale od Knausgårda čekal přímočarou morální agitaci proti nacistické a fašistické ideologii, ten bude velmi zklamaný. Norský spisovatel popisuje, jak v televizi sledoval zprávy o Breivikově útoku. Ale hovoří nejen o svém odpor k jeho činu, ale také o jakémsi silném kolektivním prožitku, v němž se najednou stal součástí jednoho velkého, norského „my“, které Breivika nenávidělo.

Právě v tomto emocionálně silném kolektivním prožitku Knausgård paradoxně odhaluje jakousi esenci toho, na čem podle něj pravděpodobně stála nacistická ideologie. Tato úvaha nedávno zaujala amerického literárního kritika Jona Baskina tak moc, že o ní sepsal velmi zajímavý esej pro prestižní časopis New Yorker. O co v ní jde?

Často se mluví o tom, že v nacistické éře prostoupila estetika politiku, ale málokdo si pod tím představí cokoliv konkrétního. V nejlepším případě začneme uvažovat o pateticky a velkolepě dekorovaných politických manifestacích, o rigidní militaristické choreografii vojenských pochodů, o masivní, antikou inspirované architektuře a nacistickém boji proti individualistickému umění modernismu.

Čtěte také

Karla Oveho Knausgårda a Jona Baskina však zajímá ještě trochu něco jiného. Estetika se podle nich do německé politiky promítala také v tom, že pomocí vizuálně výrazných, ale nikoliv doslovně propagandistických symbolů dokázali nacisté v lidech vyvolat nadosobní emoce přesahující individuální lidský život, brnkající na struny osudovosti a vyvolávající touhu obětovat se ve prospěch celku.

Podle Baskina zkrátka nacisté v lidech dokázali vyvolat „erotizovaný kolektivismus“ a ve svém fantasmagorickém příběhu uměli jejich životy vyvázat z běžných strastí a banalit všedního dne. Dali jim šanci obětovat své pohodlí v zájmu mýtického celku.

Knausgårdova kniha chce podle Baskina pochopit, „co přinutilo Němce, a později i lidi z dalších evropských zemí, aby přijali nacismus za svůj. A to, co je k tomu podle Knausgårda přivedlo, nebyly nacistické sliby o redistribuci bohatství, nebo Hitlerova analýza světové politiky nebo snad jejich nenávist k Židům. To, co je přinutilo přijmout nacistickou ideologii, byl spíš radostný pocit sounáležitosti a pospolitosti, schopnost dokázat přesáhnout nejen roztříštěnou demokracii Výmarské éry, ale politiku samotnou.“

Čtěte také

Jon Baskin ale tento svůj článek nepsal jen proto, že si přečetl závěrečný díl Knausgårdovy ságy. Jeho text míří dál. Zmiňuje nedávný historický film Skrytý život režiséra Terrence Malicka odehrávající se na rakouském venkově za nacistické éry.

V souvislosti s nástupem Donalda Trumpa se podle tohoto literárního kritika v amerických médiích taky velmi často srovnává Trumpova administrativa s nástupem fašismu v Evropě. Přestože jisté podobnosti nepopírá, tvrdí, že pouhé intelektuální srovnání s minulostí nástup nebezpečných ideologií nezastaví. Pokud si to myslíme, ignorujeme iracionální, emocionální přitažlivost nacismu, o které nám toho umění může říci mnohem víc.

Liberální kultura většinou politiku a umění programově odděluje, aby se neopakovala situace z nacistické éry a estetično opět nepřetékalo do sféry politiky. Levicové antifašistické umění ze své produkce naopak vytlačovalo symbolismus, transcendenci a vznešeno, protože se domnívalo, že umění má mít jasné politické sdělení. Výsledkem byla často schematická agitace, která nedokázala velkým a osudovým emocím nacistického umění konkurovat.

Čtěte také

Baskin ve svém textu tedy navrhuje třetí variantu takzvaného protifašistického umění a píše: „Třetí alternativa uznává ústřední roli symbolismu a emocí pro politický život a staví je proti erotizovanému kolektivismu, který tolik ční ze snímku Leni Riefenstahl. Tato estetika by mohla oslavovat triumf, nikoliv ale triumf kolektivní vůle, toho výhružného „my“, ale triumf individuálního svědomí.“

Co tím má Jon Baskin na mysli? Lidé podle něj nejednají morálně na základě nějaké racionální politické či dějinné úvahy. Jednají tak na základě vnitřních pocitů, které vycházejí z jejich emocionálního nastavení, z jejich osobní víry nebo světonázoru. A to je dimenze lidského bytí, kterou protifašistické umění velmi často podceňuje. „Měli bychom se začít ptát, jestli je nutné – nebo rozumné – ponechat pole emocionálního vznešena fašistům,“ nutí nás k nepříjemným úvahám článek amerického literárního kritika Jona Baskina pro časopis New Yorker.

autor: Jan Bělíček
Spustit audio