Jan Bělíček: O Leile Slimani, konci budoucnosti a sebereflexivním obratu v umění

Ukazuje v ní, jak se popkultura nového tisíciletí cyklí ve své vlastní minulosti a neustále využívá už jednou vynalezené hudební postupy. Podobné tendence dávají tito kritikové do souvislosti s takzvaným „koncem historie“ a „koncem velkých vyprávění“. Hodnoty a myšlenky ekonomické globalizace podle nich vytlačily všechny alternativy na okraj a nastala éra bezradného přešlapování na místě. Kde nejsou velké vize a myšlenky, tam nejsou ani radikálně nové kulturní výboje.

Čtěte také

Jan Bělíček: Melancholický pohled Oceana Vuonga a zničující obchod se smutkem

Možná je ale na čase tuto představu částečně přehodnotit. Minimálně v posledních deseti letech pozorujeme v kultuře ještě trochu jiný proces. Žádné radikálně nové umělecké formy se možná nerodí, ale zmiňované uhranutí minulostí má v sobě i řadu podvratných momentů. Poměrně kontinuálně se totiž objevují vědecké výzkumy, akademická bádání, romány, filmy a historické knihy, které náš svět převrací naruby a ukazují, že příběhy, které si o sobě západní společnosti vyprávějí, často stojí na velmi křehkých základech.

Díky nástupu internetu a digitálním archivům je teď svět zaplavený neskutečným množstvím rozmanitých poznatků, záznamů a informací, které musíme postupně zpracovat a zasadit do narativů, ve kterých přemýšlíme o dějinách lidstva. Možná že nežijeme v éře kreativní erupce a inovace, ale naopak v sebereflexivním období, v němž znovu zjišťujeme, kým vlastně jsme.

Čtěte také

Jan Bělíček: Marieke Lucas Rijneveld a záznam opravdové queer zkušenosti

Tímto směrem se vydává i poslední román francouzské spisovatelky Leïly Slimani s názvem Země těch druhých, který je pro její tvorbu v lecčem atypický. Nepopisuje totiž ambivalentní životní zkušenosti a pocity moderní, emancipované ženy z velkoměsta, ale příběh vychází z historie její vlastní rodiny. Slimani je sice Francouzka marockého původu, ale rozhodně nečekejte klasické vyprávění o přistěhovalecké rodině ze severní Afriky. V mnoha ohledech je to přesně naopak.

Francie měla v této zemi vždy velký koloniální vliv. Několik desetiletí panoval v Maroku dokonce i francouzský protektorát. Ještě zajímavější jsou ale individuální osudy členů rodiny Leïly Slimani. Amin Belhadž se seznámí s mladou francouzskou dívkou Mathildou, když se jako voják francouzské armády dostane na konci druhé světové války do Alsaska. Tato vysoká, emancipovaná, blondýnka se do marockého vojáka francouzské armády zamiluje a společně se odstěhují do Maroka, kde spolu žijí na statku, který společnými silami budují v podstatě z ničeho.

Čtěte také

Jan Bělíček: Za siláckými gesty číhá předčasná smrt. O maskulinitě a chudobě v knize Édouarda Louise

Marocký voják, muslim bojující proti nacistům v Alsasku, tak si obrazy hrdinství z druhé světové války většinou nepředstavujeme. Stejně tak si ale nepředstavujeme francouzskou ženu z malého alsaského města, která se rozhodne prožít 50. léta v Maroku, a to nikoli jako koloniální panička, ale jako žena tvrdě pracujícího marockého muže, jemuž nikdo nedá nic zadarmo.

Postupně se mezi manželi vyjevují významné kulturní odlišnosti a neshody získávají na intenzitě i mezi různými skupinami žijícími v tehdejším Maroku. Evropští farmáři a obchodníci se na Aminovu rodinu dívají spatra, ale ideální není ani jejich vztah s místními. Pro muslimské nacionalisty je Amin jakožto bývalý voják francouzské armády automaticky podezřelý a motivace alsaské Mathildy přestěhovat se na nuzný statek v Maroku nechápe vůbec nikdo. Rodina Belhadžů tak ve stále ostřejších nacionalistických bojích o nezávislost složitě hledá svou vlastní pozici.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nezdolná vůle ke změně a životu spisovatelky Octavie Butler

V éře sebereflexivního obratu, který možná právě teď prožíváme, však složitě hledáme vlastní pozici takřka všichni. Zážitky zmatení, chaosu a nepřehlednosti dobře zná skoro každý z nás. Jak ukazuje třeba i kniha Země těch druhých francouzské spisovatelky Leïly Slimani, nemusí to nutně znamenat, že náš svět se nachází ve fázi stagnace, přešlapování na místě a bezradnosti. Občas je důležité nic neuspěchat, pečlivě vše promyslet, přehodnotit a zjistit, jak vlastně můžeme o sobě samotných mluvit a kým ve skutečnosti jsme. Až poté je možné vykročit do budoucnosti.