Jakub Čermák: Lidické ženy. Tragédie po tragédii

V pátek 10. června si připomeneme 80. výročí vyhlazení Lidic, kterým se v roce 1942 nacistický režim mstil českému národu za atentát na říšského protektora Heydricha. Zničení obce a vyvraždění 340 lidických obyvatel dodnes budí odpor svou brutalitou a chladnokrevnou důsledností. Kromě několika dětí určených na převýchovu v německých rodinách se konce války dočkalo 143 lidických žen, které přežily internaci v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Osudům jejich společenství se věnuje rozhlasová hra s názvem Lidické ženy. Přečtěte si rozhovor s jejím autorem a režisérem Jakubem Čermákem.

Jak jste se dostal k příběhu lidických žen a co vás na něm zaujalo?

Lidice pro mě byly dávným symbolem, o tragédii obce jsem měl spíš povšechné znalosti a příliš mě neoslovovala. Ale později jsem četl rozhovory s posledními lidickými ženami a v nich mě zaujalo několik konkrétních zmínek o návratu, ty mi zhmotnily emoce, které jsem předtím nedokázal vyčíst.

Silně ve mně rezonoval například popis, kdy se lidické ženy vracejí do Československa a vítá je posádková hudba. Ony stále neví, že muži jsou mrtví a děti ztracené nebo zavražděné. Jedna z nich pozoruje tu připravenou slávu a řekne: „To se muselo stát něco strašného, že nás takhle vítají.“ Tenhle okamžik radosti, kterou náhle srazí žal, mnou otřásl.

Čtěte také

Jaroslava Skleničková z Lidic: Jako chlapce by mě zastřelili. Osudy ženy, která přežila koncentrační tábor i pochod smrti

Když jsem se nořil do dalších pramenů, oslovil mě ještě jeden aspekt – téma oběti. Lidické ženy jsou jednoznačné oběti, ale přesto – nebo právě proto – později dělají rozhodnutí, která nám můžou připadat sporná. Jejich jedinečná zkušenost jim dává zvláštní citlivost, ale také přecitlivělost vůči řadě věcí.

Jaké jsou „hlavní příběhy“ lidických žen po návratu? Hledání dětí? Vyrovnávání se s přeživšími lidickými muži? Pokus o obnovení ztraceného domova?

Mám pocit, že se zpronevěřím všem dramaturgickým pravidlům, ale přiznám se, že si sám nejsem jistý, co je oním hlavním příběhem. Od začátku jsem to cítil tak, že hlavním hrdinou – nebo spíše hlavní hrdinkou – je samotná obec, ono ženské společenství. Výše uvedené linie se tu navzájem proplétají v podobě jednotlivých osudů.

Samozřejmě linka ztráty dětí je nesmírně trýznivá a snad každého se musí dotknout. Jiným způsobem oslovuje vztah lidických žen k přeživším mužům – celkem přežili tři a ani jeden nebyl do poválečného kolektivu přijat. Že se jedná o mimořádně živou událost, dokládají i spory, které se vedou o osazení pamětní desky dvou z nich – letců RAF – na pietním území. Vidím v nich potvrzení, že se tu střetávají různé postoje, že ani současným obyvatelům Lidic není jejich historie lhostejná a že i pro ně jde o komplikované rozhodnutí.

Váš text se po formální a jazykové stránce jeví jako antické drama, zároveň v něm zpracováváte množství dobových dokumentů a historických detailů. Jak spolu šly dohromady to antické hledisko věčnosti a řeč historických dokumentů?

Když mě poprvé napadlo věnovat se Lidickým ženám, začal jsem si chystaný tvar pojmenovávat jako „tragédii po tragédii“ a určitým předobrazem mi byly Eurípidovy Trójanky. Společné mají to, že jak příběh lidických žen, tak Trójanek se odehrává poté, co skončí ta velká událost. Zdá se, že je vše uzavřeno. Vyhlazení Lidic i pád Tróje. Ale pro přeživší ženy nic neskončilo, ony následky války trpí dál a budou se s nimi vyrovnávat celý život.

Konkrétní forma vznikala dost intuitivně, teprve v průběhu psaní. Nicméně od začátku jsem věděl, že nechci usilovat o realismus. Zdálo se mi, že stylizovaná forma lépe míří k jádru věci. A během zpracovávání pramenů jsem překvapivě zjistil, že např. jazyk ze 40. let se v mnohém blíží mluvě, kterou jsem nakonec zvolil. Díky tomu bylo možné použít i nějaké téměř přesné citace, aniž by z poetiky celého textu vystupovaly, např. projev Anny Hroníkové na první lidické tryzně.

Vztahujete se ke skutečným událostem a osudům reálně existujících postav, jak moc pracujete s autorskou licencí? A do jaké míry jste se cítil být povinovaný dostát historické pravdě?

Musím se přiznat, že při zpracovávání tohoto tématu jsem cítil obrovskou zodpovědnost. A velká dilemata. Je samozřejmě zásadní rozdíl vytvářet nějaký vlastní fikční svět a vstupovat do reálné historie, která může být stále živá. I z toho důvodu jsem se snažil si příliš nevymýšlet. Do určité míry to nebylo třeba, poválečná historie Lidic je sama o sobě silná, vrstevnatá a bohatá na příběhy.

Čtěte také

Dodejte si odvahu. Polední koncerty na Vltavě nabízí hudbu o hrdinech a pro hrdiny

Na druhou stranu dramatický tvar není historická studie a musí fungovat ve svém žánru, takže jsem například několik osudů různých lidických žen spojil do jedné postavy. Pozměnil jsem i většinu původních jmen.

Nerad bych, aby naše rozhlasová hra někoho zranila. Ale také jsem si zakázal zamlčovat události ze života obce, které na ni vrhají nějaký stín. Nejde tu v žádném případě o nedostatečnou úctu, ale o pokus obsáhnout komplexnost celého tématu.

Při zpracování podobné látky se samozřejmě nabízí konzultovat v průběhu psaní text s odborníky z řad historiků. Koho jste využil vy a s jakým ohlasem?

Na začátku jsem oslovil svoji divadelní kolegyni Magdalénu Škerenčákovou, která mi výrazným způsobem pomohla s rešeršemi. Následně jsem požádal o konzultaci Niccole Šťastnou z Památníku Lidice, poskytla mi velmi zajímavé informace a upozornila na místa, kde naše verze není historicky zcela přesná. Výsledné rozhodnutí, jestli například zachovat dějovou zkratku nebo korigovat vyznění postavy, vyznívající odlišně od svého předobrazu, už zůstalo na mně.