Ivan Štern: Pacholku, dej mi pistolku
Kdykoli si notuju „Na rozloučení, mý potěšení, postavím pod okny máj“, tuším, že jde o cosi neblahého. Loučící se mladík rozhodně neloupal kmínek budoucí májky proto, aby se vydal na studia do nedalekého města, ale stojí před námi nešťastník, rukující do císařské armády na celých sedm let. Reálie, uvedené v písni napovídají, že se nacházíme v druhé polovině 18. století.
Tehdy císař Josef zrušil nevolnictví možná jen proto, aby si tak ve venkovských mladících vytvořil dostatečnou zásobárnu rekrutů pro svoji armádu. Budoval ji po vzoru úhlavního nepřítele, pruského krále Bedřicha Velikého.
Čtěte také
Vysvětlivka „haby vědíli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám“ uvádí na pravou míru mladíkův obraz, nyní už rekrutův, hýčkaného tak řečeno „v řečech“ místních drben. Hoch to byl nejspíš sličný. Za nocí o něm patrně snilo kdekteré zdejší děvče. Na tancovačkách po něm házely očkem. Blahem byly bez sebe, byvše jím vyzvány do kola.
Drbny pošetile a nemoudře litující toho, že je radosti života nenávratně opustily, spřádaly a trousily o něm divoké příběhy, obsahem se nijak nelišící od představ, jimiž se ve snech pronásledovaly roztoužené místní děvy. Hocha určitě rmoutilo, že je v řečech. Vyvracet je děvčeti svého srdce bylo čím dál obtížnější, a tak alespoň na rozloučenou utnul jim tipec, postaviv vyvolené „pod okny máj“.
Čtěte také
Upevňuje dřevěnými klínky oloupaný kmínek májky náš chlapec nejspíš nebyl ani čeledín, ani podruh. Pravděpodobně šlo o synka ze selského, na něhož co by nejmladšího z bratrů padl los sloužit císaři. Jeho rodina tak dostála, jak bylo v oněch časech zvykem, své zákonem stanovené branné povinnosti.
Kde se tu vzal toho časného rána, doby stavění májek „panskej pacholek“, píseň neuznala za vhodné mi vysvětlit. Jednoduše se pod okénkem, po nímž se již pnula májka, zčistajasna zjevil, aby mladík mohl zvolat po furiantsku: „Půjč mi pistolku, já si dám jednu ranku.“ Jedno je jisté: O věcech vojenských byl zatím nepopsaným listem papíru. Dát si z pistolky „jednu ranku“ byla v té době informace po výtce redundantní. Více ranek střelec z pistolky nevyloudil. Vynález šestiranného koltu pánů Smith and Wessona na sebe ještě nechal čekat takových dobrých padesát let.
Čtěte také
A proč si vůbec dal tu ranku? „Měl přece ve vsi holku!“, vysvětluje píseň. I zde jsem maličko na rozpacích. To, že měl ve vsi holku, bylo zřejmé už z májky, zasazené pod jejím oknem. I té nejméně chápavé vesnické drbně muselo být již samotným jejím vztyčením jasné, že mladík asi nebyl proutníkem. Nač tedy nad slunce jasnou skutečnost podtrhovat rámusem? Přesto zde nejde, jak by se zdálo, o akt redundantní.
Není totiž jisto, zda zlí jazykové o něm netvrdili, že vyráží „zanášet“ do vsí přespolních. Pak zvuk ranky z pistolky pacholkovy, nesoucí na vlnách výstřelem rozkmitaného povětří i za pole, do vsí sousedních tak vzkazoval, že jen zde ve vsi měl holku, jíž právě na rozloučení vztyčuje májku.
Čtěte také
Přijatelná je i verze následující:
Májka pod dívčiným oknem by těžko podtrhla tragičnost chvíle, již prožívá každý mladý muž, je-li postaven před nutnost všeho zanechat, i dívku, zavolá-li císař pán, zatouživ mladého muže obléci do vojenského sukna. Ranka z pistolky se pak stává smutnou tečkou za něčím, co končí, a dvojtečkou, co tak neblaze začíná. Čas blaženosti s milovaným děvčetem je ten tam a neblahý čas řemesla vojenského a krveprolévání pro větší slávu císařovu a jeho neméně slavné říše rankou z pistolky se právě neslavně počíná.
Záhadou je třetí sloka. Verš „ptáček neseje, zpívá vesele“, evokuje představu bezstarostnosti ptactva, neb ono se spoléhá na pomoc pánaboha. Proč ale proboha na tuto biblickou moudrost navazuje výzva, „má milá, nevdávej se, ... vošidíš se“? Děvče jsouce opuštěno z vůle císařovy sotva bude bezstarostně jako ptactvo nebeské vzhlížet k vyhlídce sedmiletého čekání na svého chlapce. V čem se „vošidí“? Nejspíš jen v tom, že nakonec zkysne na ocet.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
