Ivan Štern: Karel Poláček a jeho jazykové skopičiny

3. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03229195.jpeg

Julius Firt, kdysi ředitel nakladatelství Borový a později ředitel Svobodné Evropy vypráví, jak Karla Poláčka v Mánesu seznámil se zachmuřeným malířem Justitzem, který sáhodlouze hořekoval, že zmizel poctivý kumšt a nahradily ho intriky a kariérismus. Otrávený Poláček po hodné chvíli ho přerušil a zeptal se: By the way, wieviel haben Sie schon heute verdient? Firt tak doložil Poláčkův smysl pro praktičnost.

Nebyl ale ani člověkem stádním. Sotva by mohl být jinak tak tvořivým a tvořivě jedinečným. Julius Firt si to nejpozději uvědomil, když umřel prezident Masaryk.

Čtěte také

Od Eduarda Basse, šéfredaktora Lidovek, dostal Poláček za úkol stát u Muzea a popsat odsud Masarykovu poslední cestu až k Wilsonovu nádraží. No a Poláček zaspal. Kondukt u Muzea propásl a tak do redakce přišel s poloprázdnou. Kromě Karla Čapka se nakonec reportáž nepovedla nikomu. Příkladně Ferdinand Peroutka raději ještě ten den prchnul do Brna. Jen Poláček měl to chucpe, aby nakouknul do kanceláře rozladěného Basse a aby rádoby útěšně poznamenal, no tak, ty  Lidovky dneska slavný nebudou. A dostal na místě padáka.

Znalci kultury jidiš tvrdí, a patrně právem, že jazyk, který Karel Poláček vkládá do úst pana Načeradce, ale i do úst ostatních postav povídek anebo soudniček židovského vyznání, vůbec neodpovídá tomu jazyku, kterým ve skutečnosti lidé v židovské komunitě mluvili. Přesto si kouzlo a poetiku Poláčkova jazyka neosvojil jen Emanuel Habásko mladší, napodobuje tak svého šéfa Richarda Načeradce, ale i my, aniž bychom mnohdy tušili jeho původ, jej používáme, chceme-li ve vyprávění zdůraznit, že děj se odehrává v židovském prostředí. O židovských anekdotách ani nemluvě.

Čtěte také

Když Eduard Bass dával Poláčkovi padáka, nechal se slyšet, že mu nemá chodit na oči. Takové „nechoď mi na oči“ sice vystihuje, co mluvčí zamýšlí vyjádřit, ale je to suchopárné. Když ale pan Načeradec vykřikuje, že Emanuela Habáska „nechce vidět svejma vočima“, pociťujete nespornou poetičnost výroku, jeho dokonalou metaforičnost, aniž by ztrácel důtklivou naléhavost příkazu. Podobný – a ne náhodou – je žižkovský slang. Chce-li vyjádřit úžas nad něčím krásným a přitažlivým, pak předpaží očima.

Co platí pro Richarda Načeradce, neplatí pro židovské anekdoty. Vypráví-li je Karel Poláček, neuchyluje se možná pro někoho překvapivě k jazyku, který stvořil pro texty židovského vyznání a který tak rádi napodobujeme. V anekdotické rozmluvě nechává zaznít věcný a střízlivý tón běžné mluvy. Neliší se tím nijak od legendární znalkyně evropské kultury jidiš, Salcie Landmannové, jejíž židovské anekdoty, sesbírané po celé Evropě, jsou rovněž psány jazykem více než věcným. Jakoby najednou stádnost nebyla na závadu.

Čtěte také

Ona to ale není stádnost. Poláček jednoduše respektuje, že u anekdot, jichž není tvůrcem, neplatí jeho vlastní jazyková a spisovatelská licence. Je jejich pouhým vypravěčem. Interpretem toho, co po staletí nastřádala židovská kultura, co vzájemně nasdílela a přenesla z generace na generaci, vyjadřujíc tak obsah životní zkušenosti, vydobyté mnohdy více než těžce.

Kolik toho ještě mohl Karel Poláček napsat a kolikrát nás ještě mohl potěšit svými jazykovými skopičinami, si říkám, když už poněkolikáté zaklapnu jeho poslední román Hostinec u kamenného stolu, rovněž plný jazykových překvapení. Vyšel za nacistické okupace díky statečnosti několika Čechů a podepsán byl, protože Žid Poláček se stal neosobou, jeho dvorním ilustrátorem Vlastimilem Radou. Vztek mě jímá, když si uvědomím, že ho nacisté zavraždili pár dní před osvobozením Osvětimi.

autor: Ivan Štern
Spustit audio