Ivan Štern: Karel Havlíček Borovský, ač dvousetletý, přesto moderní
Nejspíš odnosím něco dříví do lesa, poukazuje na nespornou a překvapivou modernost myšlenek Karla Havlíčka Borovského. Oněch 200 let ode dne jeho narození na tom nic nemění. Fešný mladík Havlíček, co svět opustil ve věku, kdy mnohý náš současník se po světě teprve rozkoukává, toho stihl za těch pár let života opravdu požehnaně. Od vynikající novinařiny, přes uvážlivou politiku až k teologii. Teologem byl myšlenkově po výtce pronikavý.
V roce 1851 do Kutnohorských epištol shrnul vlastní teologické vidění světa. Psal je jako poctivý a upřímný katolík, zděšený soudobou podobou katolické církve. Epištoly rakouská cenzura, sotva spatřily světlo světa, zabavila. To bylo v roce, kdy ho úřady pohnaly před kutnohorský soud. Žalovaly ho, že se článkem ve Slovanu zastal chudých domkářů, které vláda zbavila práva volit do obecních rad. Zastání Havlíčkovo úřady vyhodnotily jako pobuřování.
Čtěte také
Porota, složená z kutnohorských a čáslavských sousedů ho v listopadu toho roku osvobodila. Namíchla tak ministra vnitra Bacha. Už ani na ty soudy není spolehnutí. Ne náhodou byl Havlíčkův soud na dlouhou dobu posledním soudem porotním. Ne náhodou neuplynul ani měsíc a v prosinci z rozhodnutí úřadů byl Havlíček postrkem vlečen do brixenského vyhnanství.
Rakušáctví katolické církve Havlíček nacházel v jejím pokrytectví, v předstírání víry, sledující víc vytírání zraku věřícím než zvěstování oné dobré zprávy. Sotva ji mohla věrohodně přinášet, jestliže, jak píše, „nádhernými oděvy, skvostnými ceremoniemi, ještě k tomu od pohanů přijatými, procesími, dosti nemotorně vymyšlenými místními zázraky, otčenášky, svíčičkami, růženci... chtěla nahraditi lidu pravé náboženství“.
Čtěte také
Duch Havlíčkova pozastavení se nad zpozdilostí církve přesně vyhmátla židovská anekdota o Roubíčkovi a Kohnovi, kterak oba navštívili Řím. Neopomněli si zajít na Svatopetrské náměstí. Když tu kolem nich projela kolona nablýskaných limuzín. Zastavila rovnou před svatým Petrem. Z aut vystoupila vzácná, umně vyšívaná roucha, zlatem krumplovaná, démantové prsteny a zlaté křížky se spasitelem. Roubíček, patře na tu nádheru, potřese uznale hlavou a utrousí: „To je firma! A začínali s jedním oslíkem!“
Teprve v 60. letech minulého století objevil II. vatikánský koncil to, co bylo Havlíčkovi naprosto zřejmé, že jedním ze stavebních kamenů křesťanského učení je náboženská snášenlivost a náboženská svoboda. V Epištolách pochyboval o poctivosti pokřtěného katolíka, konajícího řádně všechny katechismem předepsané úkony, jestliže „v srdci svém... katolickému učení nevěří“. Naopak měl plné uznání, pro „muhamedána, jenž opravdu a upřímně věří svému náboženství“, neboť jeho víra byla poctivá.
Čtěte také
„Pro pravé náboženství“, psal „nastane teprve tenkrát nejpříznivější doba, až... náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí a stane se v každém ohledu záležitostí jen osobní“.
Křesťanství nesmírně ubližuje, jestliže „se světské moci míchají do záležitostí božích,... neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří“.
Čtenář zaznamená, že si Havlíček vážil kterékoli víry v boha, je-li poctivá a upřímná. Šlo mu o to podstatné, v čem je křesťanské učení jedinečné: Víra nesmí ohrozit nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti, což se děje, je-li mu vnucována, a tudíž ji jen ponížen předstírá. O 150 let později totéž objevil papež Jan XXIII., svolav k tomu účelu II. vatikánský koncil.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
