Ivan Štern: František Němec a jeho soudničky

21. leden 2021

„Do jednací síně se vevalil zástup žen a zkušeně usedly každá na své místo.“ Tak začíná soudnička Františka Němce. Jde v ní o mnohonásobnou pavlačovou urážku na cti.

Žižkovské drbny, vyznačující se mírně rozkročeným prostojem, rukama sevřenýma v pěst a vraženýma do boků, bojující zejména slovy, mezi nimiž vyniká výraz „dorota nemytá“, se promění postupně v dámy.

Čtěte také

Úvodní věta sice zřetelně napovídá hloubku dramatu, jež bude následovat, ale i literární umění soudničkáře, schopného zkratkou vykreslit veškerou bídu člověčího osudu.

S Františkem Němcem mě seznámil počátkem 60. let, mě, raného puberťáka, můj otec, spatřiv ho, jak vychází z domu na Václavském náměstí číslo 15, kdysi sídla slavných Grégrových Národních listů a pyšnícího se balkonem, z něhož v pondělí 28. října 1918 řečnil sám Karel Kramář. Otec a František Němec tehdy spolu sdíleli redakci odborářského deníku Práce, sídlícího právě v onom pověstném domě.

To je ten pán, řekl otec, co napsal „Kos je vůl“. Mínil tím soudničku, již mi před krátkou dobou předčítal, zjistiv, že vpisuji cynické poznámky do školního vydání Babičky Boženy Němcové, a dospěv tak k závěru, že je nejvyšší čas seznámit mě s poklady české literatury.

Čtěte také

Sám se s Františkem Němcem seznámil zprostředkovaně. Skrze budoucího herce Jana Skopečka. V roce 1944 se setkali na nuceném pracovním pobytu v hornoslezském koncentráku Kleinstein / Kamienok a pro upuštění páry Skopeček, už tehdy vášnivý divadelník a milovník soudniček Němce, přiměl své spoluvězně sehrát několik jeho soudniček. Otec ve svých osmnácti díky dívčímu výrazu hrál postavu záletné paní Sanytrové, která v zahradní restauraci na písemný dotaz vedle sedícího mladíka na týž pivní tácek odpověděla: „Jsem počestná žena! V sobotu nemůžu – snad v pondělí odpoledne! ... ten blbec (vedle) je můj muž.“

V téže době na Národní třídě v Topičově salónu Němcovy soudničky nastudovalo divadlo Větrník. Mělo každý den narváno. Lidé chodili nejen na Němce, ale i na tehdy mladinkou Stelu Zázvorkovou a Vlastimila Brodského.

Větrník byl svým Němcem tak proslavený, že jeho sláva dospěla až na Lhotku. To je kousek od  Krčského lesa a hospody „Na tý louce zelený“. Tamější ochotníci, majitelé otevřeného lesního divadla pozvali Větrník, aby tu s Němcem hostovali.

Čtěte také

Představení dopadlo tragicky. Místní sedláci a chalupníci nepochopili, že jde o nadsázku a vysvětlili si soudničky jako urážku prostého lidu. Ve snaze uniknout lynči přímo na jevišti, soubor prchal před rozlíceným davem lhotských až k branickému břehu Vltavy.

Čtenáři možná maně tane na mysli, čta soudničky Němcovy, že musí být doslova vycucnuty z prstu, věda, jak suchopárné jsou soudní pojednání. Němec je psával v kavárně Tůmovka v Lazarské ulici, hned naproti zemskému soudu. Odtud čerpal potřebný materiál. Možná si i trošku vymýšlel, možná zkřížil i několik jednání v jedno. Můžeme mu to ale mít za zlé, jestliže soudcovské suchopárno proměnil v literaturu?

V poslední době Němcovými soudničkami budím ráno svoji ženu. Řehtá se jim tak mocně, že už mi párkrát spadla z postele.

autor: Ivan Štern
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.