Ivan Štern: Osudové přeslechy

Ucho (ilustrační snímek)
Ucho (ilustrační snímek)

Přeslech – to je kouzelné slovo. Vytvoří i kouzelnou situaci, kdykoli k němu dojde. Přeslech bývá zpravidla osudový.

Obrací se proti tomu, který je jeho příjemcem. Stal jsem se jeho obětí v časech mého teenagerovského dozrávání.

Ivan Štern: Veřejné práce jako sociální lék aneb Jak tomu bylo před 100 lety

Veřejně prospěšné práce

Před časem se u nás vedla zaťatá debata o smysluplnosti, či naopak o nesmyslnosti veřejných prací, vynucovaných na lidech bez zaměstnání a výdělku.

Já a Martin, můj kamarád z dětství, jsme trávili prázdniny v Kameničkách na Vysočině. Ne v těch, kam jsem omylem zavezl svoji ženu, chtěje jí ukázat jednu z krajin mého mládi, a divě, že to tu nepoznávám, netuše, že Kameničky na Vysočině jsou dvoje. A že ty správné, Slavíčkovy, naleznu až o pár kilometrů dál. 

S Martinem, v těch Slavíčkových samozřejmě, jsme se oba ucházeli o jedno a totéž děvče. Ono jich pro nás esteticky náročné v té chvíli ve vsi víc nebylo. Dohodli jsme se jako praví gentlemani. Jakmile jeden z nás vycítí, že dívka tíhne k tomu druhému, beze slova se po anglicku vytratí.

Společně jsme se vydali sbírat houby. Dívka, nechci se chlubit, tíhla ke mně. Očekával jsem, že se Martin pozvolna odpojí. Neučinil tak. Naopak se ke mně přitočil a k mému překvapení mi pošeptal: Tak nás opusť!

Ivan Štern: Najměte si tajemníka

Jan Amos Komenský

Sto let tomu je, kdy naše poslanecká sněmovna přijala zákon o osmihodinové pracovní době.

Velkoryse jsem je tedy nechal o samotě a vydal se rozčarován zpět do vsi. Po chvíli se navracel i onen podařený párek. Vzdálenost mezi oběma přesahovala šířku úvozu, jímž kráčeli.

Kam jsi šel, vyhrkl Martin, když se dívce poroučel a my se opět potkali. No, řekl jsi, tak nás opusť, tak jsem vás opustil. Blbost, rozčílil se Martin, to jsem neřek´! Řekl jsem, tak se do toho pusť.

Nádherný přeslech. Dívka, která se možná mohla stát mojí osudovou, se již krátce na to procházela s jakýmsi místním dacanem a vyzývavě se dívala směrem ke mně. To máš za to! Hlupáku!

O několik let později, to se psal rok 1989, se mi ta příhoda jako déjà vu vrátila skrze mého otce. Bylo krátce po Palachově týdnu.

Ivan Štern: Tábor, Masaryk, katolíci a Josef Toufar

Josef Toufar byl farářem v Číhošti

V sobotu 21. prosince 1918 dopoledne se prezidentův vlak, navraceje se z Francie přes Itálii do Prahy, krátce zastavil v Táboře.

„Už jsem myslel, že to prasklo,“ pronášel ještě ve dveřích, když se navracel z pochůzky po pražských ulicích. Zaslechl cosi jako volání: ..arta…arta! Vítr volání přinášel ze Staroměstského náměstí. Šel za ním. A tu jasně, vzdor nedoslýchavosti slyšel: Charta! Charta! Přidal do kroku, volaje v předstihu rovněž: „Charta, Charta!“

Mladíky nahloučené kolem Husova pomníku zdobily žlutočervené šály. Někdy kožené bundy probité cvočky anebo ocelovými špičáky. Usoudil, on starý vzyvatel proletářské revoluce, že už i dělný lid jde s nimi. Nikoli. Mladíci ve vojenských botách volali: Sparta, Sparta!

Nezkrušilo ho to. Volal sice samojediný: „Charta! Charta!“ Nikdo ho ale po cestě nestavěl. Nezatýkal. Neuvrhoval do šatlavy. Dobré to znamení! Den, kdy Spartu nahradí Charta, je jednoduše za dveřmi, uzavřel nadějně.

A pak že přeslech musí být nutně osudově negativní! Nemusí.

Den s Chartou byl tehdy opravdu na spadnutí.