Ivan Štern: Tábor, Masaryk, katolíci a Josef Toufar

Starosta Kos Masaryka uvítal v projevu slovy, že Tábor je programem všech a že mu všichni zůstanou věrni. Masaryk starostu potěšil, když mu dal za pravdu a dodal, že opravdu „je Tábor náš program“. Oba tím mínili politický základ nově rodícího se Československa.

Mezi táborskými sklidil potlesk. Nepřímo se přece vymezil vůči katolickým duchovním. Podle mého soudu zcela nespravedlivě.

Ivan Štern: Když se řekne „Amerika“

Když se řekne „Amerika“, Berounští upřou zrak kamsi ke Karlštejnu. Nedaleko tu leží zatopený lom. Připomíná Apalačské skály. Anebo jiné skály Severní Ameriky. Podle gusta toho či onoho.

Válka nebyla ještě zdaleka u konce, když začátkem září roku 1918 rozeslali rakouští biskupové pastýřský list. V něm svým věrným sdělovali, že úsilí, jímž se v Rakousku vyznačovali především Češi a Slovinci, o naplnění práva národů na sebeurčení, je dílem ďáblovým a podvratným výmyslem nepřátel Rakouska a proradných svobodných zednářů.

Čeští katoličtí duchovní se okamžitě ohradili. Učinili to s takovou vehemencí, že vládě blízký vídeňský list Neue Freie Presse usoudil, že se jeví jako nanejvýš pravděpodobné, že český katolický klérus se nyní přihlásí k Tříkrálové deklaraci. Deklaraci sepsali 6. ledna toho roku čeští politici v pražském Obecném domě. Čeští katolíci uvedli, že „se jako jeden muž hlásí ke svému národu, s nímž strádali a trpěli v dobách zlých a s nímž se chtějí dočkat a dopracovat, dá-li Bůh, lepších dob“.

Národní politika z 8. září pak usvědčuje redaktory z vídeňské Neue Freie Presse z neznalosti. Naši katoličtí duchovní se k Tříkrálové deklaraci, postulující požadavek vzniku politicky nezávislého a demokratického československého státu, nemuseli hlásit v září, když se k ní přihlásili už 6. ledna přímo v Obecním domě.

Ivan Štern: Novodobá česká demokracie se zrodila před 170 lety

V těchto dnech, lépe řečeno 11. března, je to přesně na den 170 let, kdy se v naší zemi zrodilo novodobé pojetí demokracie. Byla sobota a ze dvou pražských hospod, U zlaté váhy na Starém Městě a U zlaté husy na Koňském trhu, se vydaly obě zde pravidelně se scházející společnosti do ulic.

V té době čihošťský farář Josef Toufar, symbol národní a demokratické svébytnosti a duchovní opora ledečských sedláků, násilím na počátku 50. let kolektivizovaných, byl ještě seminaristou. Pozdějším životem svědčil o tom, že i on se v roce 1918 stal součástí obrody českého katolicismu. Za své si bral nejen emancipaci českého, respektive československého národa, ale i jeho snahu realizovat se jako nefalšované demokratické a sociálně spravedlivé společenství.

Moje sousedka z Dobrovítova pocházela původně ze vsi za lesem z Hlohova, chodívala jako dívenka přes kopec do Čihoště k Toufarovi do jeho mariánské družiny. Zajímal jsem se, jaký byl člověk.

Vtipný, veselý, společenský, otevřený a pozorně naslouchající. Připravený vždy pomoci. Na čihošťských candrbálech se ženské doslova praly, která s ním půjde do kola.

Pak se chytla plotu, jenž nás odděloval, a zamyslela. Nedivím se, řekla pak, že si ho „oni“ vybrali a zavraždili.