Ivan Štern: Když se řekne „Amerika“

4. říjen 2018
Velká Amerika je místem častých nehod

Když se řekne „Amerika“, Berounští upřou zrak kamsi ke Karlštejnu. Nedaleko tu leží zatopený lom.

Připomíná Apalačské skály. Anebo jiné skály Severní Ameriky. Podle gusta toho či onoho.

Zatopenou skalní průrvu nazvali Amerikou trampové. A to prosím mnohý z nich v Americe nebyl. Dám krk na to, že ji přesto všichni důvěrně znali. V okolí Berounky přece nacházeli její neklamné projevy. A také podél Sázavy a Kocáby.

Otec Vinnetoua Karl May rovněž nepotřeboval pobývat v Americe, aby ji znal jak své boty. Kdoví, zda živého indiána vůbec kdy viděl. Možná, když se svým cirkusem, hrajícím si na divoký západ projížděl Evropou Buffalo Bill, vlastním jménem Wiliam Cody. Májovkám přesto na slovo věříme.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Poláci, Bohumil Hrabal a chvála strýce Pepina

Bohumil Hrabal v roce 1988

Polský překladatel Aleksander Kaczorowski má na svém kontě překlady z Haška, Čapka, Kundery a Havla. Nejvíc se ale Poláci zamilovali do jeho překladů Bohumila Hrabala.

Proč by naši trampové potom neměli věřit, že zatopený lom, kousek od Karlštejna je v Čechách kus opravdové Ameriky.

Když bývalý skaut a v dobách neskautských hlavní vedoucí pionýrského tábora, jistý Götzinger u dohasínajícího ohně hrábl rukou do strun otřískané kytary a zapěl mocným hlasem, k němuž jsme se my děti pištivě přidali, že táborák zvolna zhasíná a osada že už jde spát, kytara tiše usíná a že do duše padá chlad, a tu stařičký šerif už líně ruku po láhvi vztáh´, pistoli chová v klíně a brouká si v temnotách, kterak byl mlád a mladá byla i Ascalona, nejhezčí osada, kterou kdy znal, byli jsme v tu ránu v Americe. Kdesi v Apalačských horách, kam Ascalona přece nutně patřila. Přitom na ni dodnes narazíte kousek od Štěchovic, na břehu Kocáby. Ano. Přesně tam, kde stoletá babička Mary krotila křepce hřebce.

Kde se ale vzali trampové v Písku? Zjistil jsem totiž, že les, kam Písečané chodívají na nedělní procházku, a co tvoří bránu do Píseckých hor, se také jmenuje Amerika. Cesty Ameriky do Čech jsou patrně různé.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Před sto lety to bylo 300 let, kdy letěli Slavata a Martinic z okna

Pražská defenestrace v roce 1618

Ve středu 23. května 2018 je to přesně na den 100 let, kdy si česky psané listy připomínaly 300 let od třetí pražské defenestrace.

V roce 1855 už toho měl písecký starosta Alois Pakeš plné zuby. Odmítl přihlížet, jak se písečtí chudí pakují, za poslední utržený peníz si kupují lodní lístek a odplouvají do Ameriky, do té opravdové, za prací a lepším živobytím.

Ten rok na zasedání rady bouchl pěstí do stolu: Pánové, tak takhle ne! A rada rozhodla, že obecní pastviny nad Pískem, na Vyhlídce, rozparceluje na malá políčka a že svolá na Vyhlídku písecké chudé. Tak jednoho krásného dne starosta přímo na místě svým chudým přidělil po políčku. Vedl k tomu řeč. Zachovala se z ní jen jedna věta. Starosta rozhlédnuv se kolem a rozmáchnuv se, pronesl: Tady máte svoji Ameriku!

Chudí měli snahu. Byla to ale marnost. Políčka samý kámen. Nejvíc se dařilo úhoru. Políčka zklamaně opustili, sbalili si pět švestek a hybaj za velkou louži. Starosta Pakeš pak Vyhlídku nechal zalesnit stromy dovezenými z Ameriky. A hle! I on měl svoji Ameriku. Má ji dodnes.