Ivan Štern: Veřejné práce jako sociální lék aneb Jak tomu bylo před 100 lety

13. březen 2019

Před časem se u nás vedla zaťatá debata o smysluplnosti, či naopak o nesmyslnosti veřejných prací, vynucovaných na lidech bez zaměstnání a výdělku.

Argument proti veřejným pracím zněl, že urážejí důstojnost člověka, jestliže je nucen za mrzký peníz státní podpory zametat ulice či sbírat vajgly.

Ivan Štern: Najměte si tajemníka

Jan Amos Komenský

Sto let tomu je, kdy naše poslanecká sněmovna přijala zákon o osmihodinové pracovní době.

Podivoval jsem se, proč stoupenci i odpůrci veřejných prací jejich rozsah v nápadné shodě zužují na sbírání vajglů. Veřejné práce přece mohou, říkal jsem si tehdy, mít daleko širší záběr. Například v sociálních službách pro ně najdeme nepřeberné množství příležitostí.

Když ještě byla povinná vojenská služba a souběžně s ní běžela alternativní služba náhradní pro ty, kterým se zacházení se zbraní z nějakých obecně přijatelných důvodů protivilo, nikoho tehdy nenapadlo, aby mladíky mající problém s vlastním svědomím, berouce do ruky zbraň, posílal do ulic vyzbrojené košťaty, ale potkávali jsme je v nemocnicích a v sociálních ústavech, kde po sobě zanechávali více než dobrou stopu.

To naši předci před 100 lety si takovou hlavu ve vazbě na veřejné práce nedělali. Prozatímní Národní shromáždění se shodlo, že veřejné práce nejen budou, ale budou povinné, pokud chce země snížit sociální i politické riziko, plynoucí z faktu, že navracející se mladíci z front během války poztráceli pracovní návyky. Hrozilo navíc, že si je z pohodlnosti či z jiných obdobně pokleslých důvodů nebudou ochotni obnovit.

Ivan Štern: Tábor, Masaryk, katolíci a Josef Toufar

Josef Toufar byl farářem v Číhošti

V sobotu 21. prosince 1918 dopoledne se prezidentův vlak, navraceje se z Francie přes Itálii do Prahy, krátce zastavil v Táboře.

Příklady se tu daly počítat na veletucty.

Zcela přesně  to pojmenovala německá sociální demokracie. Na Štědrý den roku 1918 vydala manifest a nadepsala jej, že bolševismus je militarismus flákačů. Z textu čtenář zvěděl, že nejen ruští bolševici, ale i bolševici němečtí, maďarští lidem válkou zbavených pracovních návyků nabízejí náhražku v podobě obnovení jejich vojenských způsobilostí. A že je zneužívají pro své cynické a sobecké politické cíle. Tento militarismus flákačů podle manifestu nevedl ani ke svobodě, ani k rovnosti, byl jen jinou, potměšilou cestou k otroctví.

Obnova lidské důstojnosti a integrity podle sociálních demokratů netkvěla v držení zbraně, jíž revolucionář míří na údajného třídního nepřítele, ale v poctivé a promýšlené práci ve prospěch vlastní i prospěch celku.

Ivan Štern: Opravdoví manažeři

podnikatel, manažer, byznysmen, společenské oblečení, dress code, oblek, kravata (ilustrační foto)

Co studujete, ptal se mě kdysi jistý bavorský fabrikant. Tlumočil jsem mu na lovu muflona v Křivoklátských lesích.

Dnešní bolševismus anebo jeho mutace, ať nalevo nebo napravo, se sice nevyznačuje tak výrazným sklonem k militarismu, jako se jím vyznačovaly bolševismy na přelomu let 1918 a 1919, nicméně v pozadí jeho usilování opět můžeme vystopovat podobné rysy a podobnou vstřícnost k různým typům flinků a flákačů. Současným jazykem tomu už neříkáme militarismus, ale tekutý hněv.

Práce je i dnes tou základní medicínou. V krajním případě pak práce veřejná. Nicméně, a to už věděli naši předci před 100 lety, práce veřejné naznamenají, že nutně musí být vykonávány na veřejnosti a už vůbec ne sbíráním vajglů.

Nejsou přece pranýřem. Stávají se užitečným a potřebným sociálním lékem.

autor: Ivan Štern
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.