Ikové pod kůží

Ikové spolu málo mluvili a neradi se dívali jeden na druhého. Tím, jak kvůli suchu odpadla kolektivní práce na poli, došlo k úplnému rozbití sociálních vazeb. Lidé se stále více izolovali jeden od druhého a vršili trnité zátarasy mezi chatrčemi. Ne proti nepřátelům, ale proti sousedům. Turnbull získal dojem, že Ikové ze zásady nemluvili pravdu a že jejich jediným zaměstnáním se stalo zírání do údolí. O své bližní se nestarali, pokud jim nemohli něco ukrást. Turnbull popsal Iky jako "lidi bez lásky".

Když však sucho skončilo, dřívější šťastné časy se nevrátily. Spíše naopak. Jak Turnbull vypozoroval, poslední ranou společnosti Iků se stal blahobyt, který ještě umocnil probuzený ikský egoismus. Kniha "Lidé z hor", kterou o tom všem v roce 1972 napsal, přinesla Turnbullovi velkou slávou. A taky obrovskou kritiku.

Turnbull byl totiž tak otřesen poměry, jaké u Iků zažil, že navrhoval, aby zbytky kmene byly rozptýleny po Ugandě. Užaslí kolegové tento návrh komentovali slovy, že Turnbullova kniha je nečestná, zavádějící, povrchní a že její autor vlastně navrhuje etnocidu studovaného kmene. Každopádně kniha vzbudila obrovský zájem. Pravděpodobně však ani ne tak proto, že by informovala o vcelku neznámém africkém kmenu zničeném vlastním sobectvím. Ale spíše proto, že napovídala něco důležitého o osudu euro-americké civilizace.

Jak se ale ukázalo později, je celá věc složitější. V osobních vzpomínkách, které po Turnbullově smrti sepsal jeho kolega Don Moody, se rýsuje podivuhodný osud autora. Moody popisuje Turnbulla jako citlivého člověka, který se mezi Iky ocitl na samé hranici duševního zhroucení. Turnbullův omyl - píše Moody - spočíval v tom, že se domníval, že Ikové jsou jen o krok před naší civilizací a že nás čeká podobný, hrozivě sobecký osud končící úplným rozvratem.

Moody připomíná, jak mu jednou Turnbull vyprávěl o Icích a jak - aniž by o jejich kmeni něco věděl - dokázal sám pokračovat v líčení téměř identických případů, jaké v Africe poznal u různých kmenů. Moody tak dospěl k závěru, že se v případě Iků nejednalo o nějaký zvláštní kmenový osud, ale o důsledek zvláštního režimu chování, kterým jsme vybaveni všichni a který se v obtížných situacích spouští automaticky, aby pomohl lidem přežít. Celý lidský rod nosí "Iky pod kůží".

Problém je však v něčem jiném - v hranici, kdy zapínáme schopnost přežít a odkládáme kulturu. Tato hranice je silně individuální. Turnbull připomíná, že i v daleko horších podmínkách, například v nacistických vyhlazovacích táborech, bylo dost lidí, kteří se nechtěli vzdát vzájemnosti, umění a boha. Tedy těch věcí, které nakonec každou společnost zachraňují. Kniha "Lidé z hor" je dodnes považována za jeden z důležitých mezníků kulturní antropologie, ale dnes už tušíme, že autorovi při jejím psaní víc diktoval jeho strach ze sobectví západní civilizace a že Ikové mu posloužili spíš jako nevědomá záminka a projekční plátno.

Francouzské vydání knihy Colina Turnbulla o kmenu Iků

V roce 1983 se Turnbull stal budhistickým mnichem a odjel do Indie. Zemřít se však vrátil do svého amerického domova v Západní Virginii. Jeden z kolegů o něm pak napsal, že nám nastavil "kmenové zrcadlo", které ukazuje, že můžeme ztratit daleko víc než jen pospolitost a rodinné vazby.

Sílí ve mně podezření, že celá Jugoslávie prošla před nedávnem jakousi vlnou ne nacionalismu, ale tribalismu. Že fungovala v jakémsi jiném, nám snad nepochopitelném režimu chování, které má jinou logiku, než je nám sytým a vcelku spokojeným dána. Mimochodem - Ikové se mezitím vrátili k řadě svých bývalých hodnot, dokonce se rozrostli.