Hvězdně obsazenou premiérou opery Dvě vdovy vyvrcholí oslavy Smetanovského jubilea. Účinkují Kateřina Kněžíková i Adam Plachetka

Ve studiích na Vinohradské 12 vznikl kompletní snímek opery Dvě vdovy, a to snad s nejlepším současným obsazením, jaké se při produkci v divadle jen stěží může sejít na jednom místě.

Čtěte také

Jubilující Bedřich Smetana. Životní i tvůrčí cesta našeho národního skladatele pohledem Lukáše Hurníka

Dvě vdovy byly – a na to jsme v Českém rozhlase zvlášť hrdi – vůbec první operou, kterou náš rozhlas vysílal přímým přenosem z Národního divadla. Událo se to roku 1925, tedy jen krátce po zahájení pravidelného vysílání na našem území. A tehdy k tomu, aby Dvě vdovy slyšel celý svět, stačil ústní souhlas ředitele divadla a jediný desetikilový mikrofon postavený na nápovědní budce…

Smetana a česká hudba vůbec pro mě momentálně hraje prim a cítím se v ní strašně dobře.
Kateřina Kněžíková

Vyšperkovaná konverzační zpěvohra o dvou dámách, z nichž každá prožívá svůj vdovský úděl po svém, je i rozhraním ve Smetanově operní tvorbě samotné. Je jako rozcestí v jeho hledačství vlastní autorské osobitosti. Zvlášť uvážíme-li, že přichází po temných náladách Dalibora a Braniborů a po artistní hříčce z české vesnice. Ano, Smetana vytváří v každé ze svých oper unikátní a zralé dílo, pokaždé ale žánrově i námětově jedinečné. Jednou historické drama, pak lidovou historku, mytologický obraz nebo právě konverzačku s francouzským šarmem v krvi.

Čtěte také

Cesta do hlubin duše študáka Bedřicha Smetany. Listování deníky mladého skladatele a tanečníka

Dvě vdovy si jako svůj oblíbený titul pro spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Sborem Národního divadla vybral dirigent Robert Jindra, nynější hudební ředitel opery pražské Zlaté kapličky. Přestože přiznává, že cestu k této opeře hledal dlouho a na pokračování. A až teprve po čase tu nalezl fascinující rovnováhu mezi nadsázkou, patosem, lidovostí. I rafinovanými novými cestami hudby, po kterých se tu skladatel vydává. A po kterých se rádi nechají vést i umělci.

K tomuto dílu člověk musí dozrát a něco si prožít, aby pochopil, o čem tam mluví.
Robert Jindra

Vždyť hudba Dvou vdov, to je jedna dráždivá výzva za druhou! Vysoká hodnota této slunné milostné opery spočívá v dokonalém sezpívání, ve vytříbené souhře nástrojů a hlasů, seřízené jako pověstné švýcarské hodinky. V eleganci a půvabu hlavních aktérů, ve schopnostech pěvců vpravit skrz rozhlasový mikrofon nás, posluchače, do všech přetvářek a zákrutů, bez možnosti pomoci si gestem či grimasou. Zasáhnout nás jednou třpytivými tóny a hned zas vyklenutou melodií, udržet napětí a přitom ani na chvíli neslevit ze vkusu a nesklouznout k parodii.

Čtěte také

Sopranistka Kateřina Kněžíková: Písně jsou náročná mikrodramata. Když jednu nezazpíváte dobře, nevyzní další čtyři

Před takovými úkoly stáli v našich studiích ti nejpovolanější, jaké jsme pro sólové party mohli aktuálně získat. Adriana Kučerová dává své Karolíně jiskřivý a zvonivý soprán s citem pro hudební detail, soprán Kateřiny Kněžíkové v roli Anežky je zas violově zadumaný a dává nám najevo, že tato pěvkyně, ovládající jak Mozartovu Hraběnku, tak Rusalku či Libuši, je právě na vrcholu kariéry. Stejně tak i Pavol Breslik s Ladislavem jemným, něžným, ale i rozhodným a sebevědomým, a Adam Plachetka, který poskytuje svému nedůvtipnému myslivci Mumlalovi bohatě dynamický, zrnitý témbr. A okřídlené rčení o tom, že malé role neexistují, v naší nahrávce potvrzují i renomovaní pěvci Jana Sibera a Petr Nekoranec ve vedlejších úlohách Lidky a Toníka, které Smetana do Dvou vdov připsal dodatečně.

Do pořadu chystáme také rozhovory s dirigentem Robertem Jindrou a hudební režisérkou Markétou Tomkovou Janáčkovou. Podělí se s námi o postřehy a reflexe z natáčení Dvou vdov jako unikátního projektu, který za poslední léta nemá u nás obdoby.