Hlas je bohatství a zpěv přináší blízkost. Člověk si jen musí dovolit odpustit, že není dokonalý, říká zpěvačka Ridina Ahmedová
Odvedl podcast Sádlo, který zpěvačka a performerka Ridina Ahmedová věnovala problematice tlaku na ženský vzhled a přijetí vlastního těla, svou práci? Na zhodnocení je podle ní ještě brzy, téma teď každopádně zpracovává dál. Na podzim plánuje zapojit do diskuse o lidské úctě také děti ve školách. „Nikdo zkrátka nemá povinnost odpovídat představám druhých,“ řekla ve Vizitce Ondřeji Cihlářovi.
Ridina Ahmedová se narodila v Praze, deset let ale strávila s rodiči v Alžírsku. Snad i proto si jen špatně zvyká na zimu, studený sníh a taky potřebu lidí zavřít se doma a tam chladné časy přečkat. Výzvou, která ji leká, ale tím spíš se jí zkusí postavit čelem, je tak pro ni běžkování. „Sněhu jsem nikdy nerozuměla, klouže to a studí, ale děti jezdí na lyžáky a chtěly by jet na běžky i se mnou. Takže si ta divná prkna obuju a pokusím se nepřizabít,“ usmívá se.
Na pódiu pouze v prádle
Ještě jedna výzva se před Ridinou Ahmedovou nedávno otevřela. Loni v listopadu poprvé publikum pozvala na představení Sádlo, což je sólo performance, během které nechala za pomoci audio nahrávek nahlédnout do života žen kritizovaných za jejich vzhled.
Čtěte také
Projekt je úzce napojený na stejnojmenný Ridinin podcast, jenž v loňském roce vysílala stanice Českého rozhlasu Wave. Ahmedová se rozhodla, že během performance se na pódiu bude pohybovat pouze ve spodním prádle, což ji samotnou záhy přivedlo k otázce, zda se nezbláznila. Do té doby totiž měla zkušenost jen jako zpěvačka, na stagi vždy oděná do pěkných šatů. „Musela jsem si na to zvyknout, v prádle jsem kvůli představení chodila i doma nebo na zkouškách. Nakonec jsem ale zjistila, že principy divadelní a hudební performance jsou stejné. Stejná je práce s energií, kterou vysílám a dostávám od diváků zpět. Sice používám jiné výrazové prostředky, ale ve výsledku se to od koncertování tolik neliší,“ konstatuje.
Zpívat v kapele = pečlivě naslouchat ostatním
Ve Vizitce mluvila také o workshopech pod hlavičkou svého Hlasohledu, na kterých lidi učí, že ze zpěvu lze mít radost bez ohledu na profesionalitu a na to, co nám o našich schopnostech říkali přísní učitelé na základní škole. „Hlas je bohatství a jeho užití přináší blízkost a radost. Člověk si jen musí dovolit odpustit, že není dokonalý,“ říká.
Ostatně i Ridina Ahmedová má se zpěvem relativně novou zkušenost, kterou nabyla při nahrávání písně Following the Wind oktetu HlaskontraBas, v němž figurují čtyři vokalistky a čtyři hráči na kontrabas.
„Jsem spíš sólová zpěvačka, ale rozhodla jsem se, že se na stará kolena zapojím do vícečlenné sestavy. Vždycky jsem byla zvyklá poslouchat spíš sebe samu, teď musím ladit s ostatními. Nutí mě to přemýšlet nad vlastním prostorem a nad tím, kdy sloužit celku. Je to dobré i těžké, ale zdá se mi, že to má vliv i na běžnou komunikaci. Člověk pak víc naslouchá ostatním.“
Související
-
Bojím se v momentech, kdy věci dělám automaticky, říká akrobatka Eliška Brtnická
Nemusíte být Spiderman, abyste mohli lézt a tančit po kolmých stěnách, vysokých komínech anebo členitých sochách. Důkazem je česká artistka a performerka Eliška Brtnická.
-
Byl jsem hyperaktivní dítě, žonglování přišlo jako osvícení, říká cirkusový pedagog Adam Jarchovský
Žonglování je obor, který Adama Jarchovského živí: z části se mu věnuje jako lektor, z části jako performer a s duem Bratři v tricku často jezdí po Evropě.
-
Viktor Černický: Uvědomil jsem si, že současný tanec je nejvíc ze všech oborů otevřený jinakosti
„Přijal jsem roli outsidera tuzemské taneční scény, což mě baví,“ i o tom mluvil ve Vizitce tanečník, performer a autor Viktor Černický.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
