Henri Michaux: Barbar v Asii

Jeho dílo je dokladem toho, že i v složitých podmínkách kultury rozmělňované ve střípky postmoderní mozaiky, v níž se staví sobě na roveň pouliční graffiti a poezie, lze vytvořit dílo, jehož originalita, hloubka a jazyková nápaditost je udivující a inspirující. V češtině známe pouhý zlomek tohoto mnohotvárného díla: drobné prózy vydané pod názvem Jistý Plume (1995, přeložil Patrik Ouředník) a výbor z básnické tvorby Prostor uvnitř (2000, v překladu Václava Jamka).

Michauxovo prozaické dílo zahrnuje i několik prapodivných „cestopisů“: u tohoto autora nikdy nejde o klasické deníkové vyprávění o snadno zaznamenatelných faktech cestování – Michaux píše jakési cestopisy „proti“, cestopisy naruby. Jsou to knihy vnitřních svárů, duchovní cestopisy nešetřící svého autora ani objevované země. Do Asie se Henri Michaux vydal počátkem 30. let 20. století. Název knihy – Barbar v Asii (první vydání je z roku 1933) obrací naruby obecně vžité klišé o barbarských hordách přicházejících z východu. Evropský intelektuál se ocitá ve světě divů a jen s obtížemi uniká zažitým představám. Je třeba vynalézat novou básnickou řeč, která by zachytila nepochopitelnou skutečnost. Michauxovy záznamy jsou plny humoru, ironie, sebeironie a... poezie.

Klíčem k těmto nelehkým textům nám bude několik úryvků z autorových předmluv k pozdějším vydáním knihy:

„Tahle kniha je svědkem, svědkem doby dávno minulé. Doby malátné a současně napjaté, jako byl tehdy celý světadíl. Svědkem mé naivity, mé nevzdělanosti, mých iluzí, že se dokážu vypořádat s bludy, toho všeho je svědkem. (...) Mea culpa. Ani ne proto, že bych se byl nedostatečně dobře díval, jako spíš proto, že jsem nevycítil, co tehdy začínalo klíčit a co se chystalo rozložit věci zdánlivě trvalé. (...) Tahle kniha mi už dávno není po chuti, obtěžuje mě, uráží, dělá mi ostudu, a přitom mi většinou dovolí opravit jen sem tam nějakou malichernost. Klade odpor. Jako by to byla živá bytost. Má svůj tón. A kvůli tomu tónu se mi všechno, čím bych ji rád doladil, co bych do ní chtěl vnést vážnějšího, promyšlenějšího, hlubšího, zkušenějšího, vrací, je mi vraceno... jako by jí to nebylo po chuti. tady platí, že když člověk barbarem jednou byl, musí jím zůstat“ (H. M., předmluva z roku 1967).

„Z mrzutých dojmů zklamaného cestovatele snad tu a tam zůstal „historický“ záznam pro čtenáře, který by chtěl nalézt něco z oněch podivných meziválečných časů, něco, co už později nešlo pocítit, dokonce bylo těžké si to vůbec představit, natolik je „duch doby“, doby zvláštně obtěžkané, obestřel neblahými, zobecňujícími a zavádějícími významy“ (H. M., květen 1984).

Esej francouzského básníka a výtvarníka z překladu Hany Zahradníčkové připravil Petr Turek. V režii Ivana Chrze účinkuje Jiří Hromada.