Eva Kantůrková oslavila devadesátiny. Poslechněte si její Osudy

Eva Kantůrková (11. 5. 1930) vypráví o svém dětství v prostředí meziválečné levicové inteligence (matka Bohumila Sílová byla populární spisovatelkou knížek pro děti, otec byl novinář). V jejím životě nebylo ale nic zcela jednoznačné, takže do dětství Evy Kantůrkové patří i výchova na venkově u strýce a tety, i katolická babička a čas strávený v klášterní škole. A také přátelství s mladými lidmi, vychovanými v Jedličkově ústavu, samozřejmost vstupu do komunistické strany, pramenící v rodinné atmosféře, i pozdější samozřejmost přehodnocování a nakonec i opuštění této ideologie po roce 1968.

Každá životní zkušenost je materiálem pro literaturu

Eva Kantůrková je bytostná spisovatelka, o svých životních angažmá hovoří otevřeně, s historickým odstupem, analyticky. Postupně se vyprávěním dobírá podstaty doby, v níž žila, i své role v ní, nezamlčuje kontroverzní kapitoly a nezveličuje doklady své statečnosti. K těm patří jak podpis Charty 77, tak zejména téměř rok trvající pobyt ve vězení.

Hovoří také o lidech, kteří již nemohou sami vyprávět. K těm nejdůležitějším v životě Evy Kantůrkové patří katolický duchovní, teolog a filozof Josef Zvěřina, rovněž signatář Charty 77, a její druhý manžel Jiří Kantůrek, novinář a po roce 1990 až do rozdělení republiky ředitel Československé televize.

Každou životní zkušenost hodnotí jako materiál pro literaturu. Z tohoto úhlu se i působení v politice po roce 1989 i členství v KSČ do roku 1968 i vězení a disidentství slučují v bohatý a komplikovaný život intelektuálky ve 2. polovině 20. století a na začátku doby globalizace.

Co znamená svoboda?

Eva Kantůrková ve svém vyprávění nic nezjednodušuje, zásadně nesnáší myšlenková klišé. Proto nedělí svůj život osobní ani umělecký a veřejný na dobu před rokem 1989 a dobu po něm. Pojem svoboda, jakkoli se o tu politickou osobně přičinila, je pro ni zejména svoboda vnitřní, svoboda vlastního vědomí i svědomí, svoboda tvorby. K té je samozřejmě zapotřebí i svobody publikační, která však sama o sobě je pro spisovatele podmínkou ohlasu jeho díla, nikoli však zárukou jeho vzniku.

Eva Kantůrková se ve svých veřejných funkcích v České národní radě, v Obci spisovatelů, na Ministerstvu kultury ČR i v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání angažovala ve prospěch vytvoření a udržení podmínek pro mnohotvárný obraz české literatury i její rozvoj, včetně reflexe v médiích. Z jejího vyprávění cítíme silnou osobnost, kriticky vyrovnanou s peripetiemi vlastního života i života společnosti.